Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Bártová, roz. Procházková (* 1922  )

Vždy se najdou lidé dobří i zlí

  • narozena 21. října 1922 v Nýrsku

  • roku 1937 se přestěhovala do Plzně

  • za války zažila řadu náletů

  • vzpomíná na osvobození americkou armádou na jaře 1945 ve Lnářích

  • roku 1949 se vdala

  • vystřídala řadu učitelských míst, mimo jiné v bývalých Sudetech

  • po válce vstoupila do KSČ, vystoupila po zveřejnění komunistických zločinů

Pamatuji hodně, ale jsou to spíše osobní vzpomínky,“ říká Marie Bártová. Za svůj dlouhý život toho zažila mnoho, těžištěm jejího vyprávění však přirozeně zůstává hlavně mládí a život její rodiny...

Dcera traťmistra, který měl na starost stav železnice mezi Nýrskem a Železnou Rudou, strávila mládí nejprve v rodném Nýrsku, pak ve Zdicích a v Berouně a nakonec v Plzni. Stala se učitelkou s rozšířenou aprobací čeština, dějepis a zeměpis, což v tehdejší době, těsně po druhé světové válce, znamenalo, že ji umísťovali z místa na místo, a to zvláště do pohraničních oblastí. Průmyslová Plzeň a její okolí byly za války cílem četných (na naše poměry) náletů, na které Marie Bártová vzpomíná jako na dobu opravdového strachu. Dokonce zažila, jak ve Lnářích, kde byla tehdy zaměstnána, zničil nálet hlavní nádraží, a proto musela dojít pěšky odtamtud až do Plzně. Naštěstí byla celá rodina ušetřena ztrát na životech. Za války byl hlad, „byli jsme zvyklí na jídlo na lístky, takže se muselo hodně šetřit, i pak, když jsem učila ve školách, to nebyly ještě družiny, tak se muselo do hospod, tak jsem musela být hodně skromná...“ A pak se všichni dočkali osvobození: „... to jsem zažila ve Lnářích, tam přišli Američani, tak jsme je šli vítat. Já jsem se seznámila s jedním tím vojákem, uměla jsem německy, on trochu německy a česky, tak jsme se domlouvali. To jsou nejkrásnější vzpomínky...“

Po válce

Pak ovšem přišla těžká doba, kdy jsem byla překládána z místa na místo, například do Kladrub, kde se teprve obnovovala česká škola, to bylo pohraničí... tam se těžko začínalo. Ale jak říkám, my jsme byli asi skromnější ve všem... už je to dávno.“ Těch míst vystřídala Marie Bártová asi třináct a někde byla práce opravdu náročná. Byl to i čas poválečného převratu a nástupu komunistické strany k moci. Na únor 1948 však vzpomíná v jiných souvislostech než v těch politických. „Učila jsem v Chotěšově a tam učil také můj budoucí manžel, takže já mám spíš vzpomínky, jak jsme spolu chodili, o rok později se vzali a pak se narodila naše dcera. Takže takové ty politické věci, to už jsem měla jiné starosti...“ Marie Bártová se stala členkou komunistické strany na popud své tety z matčiny strany, která byla rovněž učitelkou, a „protože jsem byla poměrně výřečná, bývala jsem v těch výborech, ale pak jsem vystoupila ještě před revolucí. Vystoupila jsem v době, kdy se objevovala svědectví, co nespravedlivého se za vlády komunistické strany dálo, tak jsem si říkala, že už u nich nebudu dál pokračovat, a vystoupila jsem. Ale to už jsem byla stará. (...) Víte, každá doba je svá, jiná, chyby se dělaly, budou dělat i v kterékoli jiné době. Já sama si nevzpomínám, že by někdo v celém období komunismu někomu ubližoval, já jsem spíše třeba někomu pomohla. (...) Ve školství jsem se poznala většinou s hodnými lidmi a nemohu říci, že bych zažila něco dramatického.“

Dnes žije Marie Bártová v plzeňském domově důchodců, kam si s sebou však nemohla vzít své fotografie a další materiály, a tak s ní zůstávají jen její vzpomínky, včetně těch, jak chodila do Sokola, a dokonce se jako žákyně zúčastnila Všesokolského sletu v Praze a později v Sokole i předcvičovala. Vybavuje si také šťastné mládí se svými sourozenci, plné radosti a her.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Libuše Moosová)