Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Bártová (* 1951  †︎ 2023)

• narozena 13. prosince 1951 v Praze

• otec Jiří Benda za války bojoval v řadách RAF

• po válce rodina šikanována komunistickým režimem

• matka jí zemřela ve třech letech

• vyrůstala převážně u prarodičů

• vyučila se laborantkou

• zemřela 10. února 2023

Dědeček Evy Bártové Jindřich Benda získal v roce 1928 místo na československém velvyslanectví ve Stockholmu. S rodinou se tedy přestěhoval do Švédska a tam vyrůstal i Evin otec Jiří Benda. Děda byl velký příznivec prezidenta Masaryka a nadšený sokol. Když tedy vypukla v Evropě druhá světová válka, tak neváhal, s tím, že jeho tehdy sedmnáctiletý syn musí posílit řady československých letců ve Velké Británii. Tam Jiří Benda skutečně odjel a působil jako mechanik u 311. perutě. „Pak mi jednou říkal, že když přistál na letišti v Británii, tak celý trávník byl pokryt čtyřlístky, to mu přišlo zvláštní.“

Ke konci války již nebyl v peruti dostatek letců, a tak si Evin tatínek udělal kurz navigátora a stihl pár bojových letů, než válka skončila. Po válce se vrátil do Československa, kde dostal místo na ministerstvu zahraničních věcí. Pracoval v Černínském paláci na Hradčanech a tam se seznámil s Evinou maminkou, která na Hradčanech bydlela. Vzali se a 13. prosince 1951 se jim narodila dcera Eva. „Tenkrát kočárky do tramvaje nemohly a moje babička si stěžovala, že museli kočárek táhnout z porodnice v Podolí na Hradčany pěšky.“

Vůbec to nebylo normální

V době Evina narození už její tatínek nemohl pracovat na ministerstvu. V zemi totiž v únoru 1948  převzala vládu komunistická strana a on byl šikanován paradoxně za to, že během války bránil svoji zemi v řadách britského letectva. Z ministerstva byl propuštěn a musel se živit jako soustružník v Avii.

Když byly Evě pouhé tři roky, tak jí zemřela maminka. Neměla tedy dětství jako ostatní děti, protože ji vychovávala hlavně babička a dědeček. „Bylo nás ve třídě čtyřicet. Já jsem vyrůstala s babičkou a dědečkem a dvě spolužačky byly z rozvedené rodiny. Cítila jsem, že jsme jiní.“ Jiří Benda v Praze zažíval šikanu ze strany Státní bezpečnosti a rozhodl se najít si práci v Krušných horách, kde měl větší klid. „Domů jezdil jenom na víkendy. Když v něčem žijete, tak to považujete za normální. Až když jsem měla vlastní děti, tak jsem si uvědomila, že to normální vůbec nebylo. Měla jsem jenom toho tátu.“

Eva vzpomíná, že se u nich doma nemluvilo o politice ani o minulosti rodiny. Nikdy se tak tatínka nevyptávala třeba na jeho účast ve druhé světové válce. „Přede mnou nechtěli doma o ničem mluvit, všechno to bylo takový potajmu. Dítě to vycítí, a tak jsem se na nic neptala.“ Pamětnice tušila, že rodina nemá kladný postoj k režimu, ale jako dítě samozřejmě nerozlišovala, co součástí režimu je. „Ve druhé třídě z nás byli pionýři a já jsem byla tak šťastná z toho šátku... S kamarádkami jsme si slíbily, že je nikdy nesundáme. Doma se na to tvářili, ale báli se mi cokoliv říct.“

Jeden tu musel zůstat jako rukojmí

Ještě něco Evu odlišovalo od ostatních spolužáků. Část její rodiny totiž zůstala ve Švédsku, a ona tak jednou za dva roky jezdívala na léto za nimi. Pro její spolužáky bylo často nepředstavitelné, že se učila plavat v moři kdesi ve Švédsku. „Já s mým otcem jsme nikdy nemohli cestovat za jeho sestrou společně. Vždycky ten druhej tady zůstal jako rukojmí.“

Aby mohli vyjet, museli si vždy složitě zařizovat výjezdní doložky. Jejich příbuzní to měli s cestami za nimi do Československa snazší a navštěvovali je častěji. Šikaně ze strany československých celníků se však nevyhnuli. „Když odjížděli, tak jim rozebrali celé auto, sedačky jim sundávali, jestli něco nepřevážejí. Strejda řval jako tur, že už se sem nikdy nevrátí.“

Z ruštiny mi šel mráz po zádech

Eva chodila na základní školu na náměstí Svobody a poté nastoupila do učení. Tam byla i v roce 1968, když Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „Měla jsem odpolední vyučování. Moje babička přiběhla z nákupu: ,Evo, Evo, v ulicích jsou ruské tanky!‘ Na to v životě nezapomenu.“

Pamětnice s rodinou bydlela v Dejvicích, kde bylo a je mnoho vojenských budov, takže v ulicích stálo ruských tanků o to víc. „Moji rodiče a prarodiče ještě mnoho let po válce vnímali Němce jako nepřátele a moje generace takhle vnímá Rusy. Když jsem po letech slyšela ruštinu, tak mi šel mráz po zádech.“

Člověk nevěděl, co má teď dělat

Po vyučení nastoupila Eva do práce k laboratorním přístrojům. Vdala se a s manželem měli dvě děti. Na rozdíl od lidí okolo čekali velmi dlouho, než jim byl přidělen byt. Do vlastního bytu se mohli nastěhovat až po osmi letech. Pamětnice si myslí, že to bylo kvůli jejímu kádrovému posudku. Soudruzi neviděli rádi, že část její rodiny zůstala na Západě a nevrátila se po válce do Československa.

Sametovou revoluci prožívala Eva s nadšením, akorát měla v tu dobu chřipku, takže události sledovala jen u televize. „Všichni jsme tomu fandili, úplně strašně. Bylo to podobné jako v tom roce 1968, život najednou skončil a člověk nevěděl, co teď má dělat, jestli má jít do práce, nebo děti pustit ven.“ Radost jí udělalo i to, že se prezidentem stal Václav Havel. Od příbuzných v cizině totiž věděla, že je to osobnost světového významu. „Když Havel zemřel, tak mi volala sestřenice ze Švédska a kondolovala mi, že je to ztráta pro celý svět.“

Současné generaci by Eva Bártová chtěla vzkázat toto: „Dětem bych vzkázala, ať se ptají a zajímají se. Já bych se tak ráda svého otce zeptala, jak prožíval válku, ale už se ho nezeptám.“