Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Bartošová (* 1944)

• narozena 16. listopadu 1944 v Praze

• v roce 1945 rodina přesídlila do Karlových Varů

• pamětnice vystudovala pedagogický institut

• 21. srpna 1968 zažila v Praze příjezd okupačních armád

• v letech 1966 až 1976 učila v Nejdku

• od roku 1976 žije v Praze

Dana Bartošová přišla na svět v roce 1944, a zná tak události druhé světové války jen z vyprávění, například od své starší sestry. Ta si z ní odnesla strach ze sirén během náletů, bála se pokaždé, když je slyšela: „Tak úplně dostávala záchvat, začala plakat, dávala si hlavu pod polštář a strašně se bála.“

Když měla Dana jeden rok, přestěhovala se rodina Pařízkových z pražských Vinohrad do Karlových Varů. Rodiče tehdy dostali nabídku jet osidlovat pohraničí, a protože právě v Karlových Varech měli příbuzné, souhlasili. Získali přidělený byt po odsunutých Němcích, který pak vybavovali z místního skladu nábytku: „To bylo velký skladiště, kde ti, kteří se přistěhovali, si mohli nakoupit nábytek – zřejmě po Němcích.“ Její nejspíš první vzpomínkou je návštěva prezidenta Edvarda Beneše, právě když se v lázeňském městě světily minerální prameny.

Z učebnic jsme vytrhávali nejdřív Stalina, pak Gottwalda

Na dětství v Karlových Varech Dana ráda vzpomíná. Například na to, jak v zimě cestou do školy sáňkovala na aktovce – bydleli totiž ve velmi strmé ulici, a bylo tak snazší do školy sjet než po zledovatělé ulici sejít. Jejich dům stál přímo pod hotelem Imperiál, hráli si tak v jeho krásném parku, a v pozdějších letech také často byli v kontaktu s jeho ruskou klientelou: „Takže vždycky jsme se smáli, že když jdeme po ulici a voní to, tak před námi šli Rusové, protože byli pověstní tím, že tedy měli voňavky Krásná Moskva a podobně.“

Danin tatínek pracoval v Karlových Varech na ředitelství lázní jako plánovač. O tuto významnou funkci ale přišel po komunistickém převratu v roce 1948: „Přišel do práce, na stole mu ležela přihláška do KSČ. No a on to nepodepsal, takže byl okamžitě sesazenej z funkce, dělal obyčejnýho úředníka a byl rád, že se tam udržel.“

Kromě otcova sesazení si pamětnice z doby padesátých let vzpomíná, jak politické změny zasahovaly i do školní výuky: „To jsme z učebnic vytrhávali nejdřív Stalina, pak Gottwalda, protože tam byly dva velké portréty na začátku každé učebnice,“ vzpomíná pamětnice, jak se vládnoucí režim vyrovnával s tehdejším odhalením kultu osobnosti.

Komunistický převrat výrazně ovlivnil život strýce, který měl statek na Vlašimsku. Dana u něj jako malá trávila prázdniny, spolu se sestrou a třemi bratranci pomáhali se zemědělskými pracemi. Strýc se hodně bránil vstupu do JZD, svým hospodářstvím skutečně žil, ale nakonec neunesl stále se zvyšující povinné dávky a do družstva vstoupil. Statek získali příbuzní zpět po dlouhých čtyřiceti letech v restituci.

Do Nejdku na umístěnku

Dana vystudovala pedagogický institut, nejprve v Karlových Varech a poté v Plzni, obor čeština – dějepis. Učit začala už v roce 1966, přestože neměla studia ještě zcela dokončená – bylo totiž málo učitelů, a tak i studenti dostávali umístěnky do škol. Pamětnice se dostala do Nejdku u Karlových Varů, kde působila celých deset let, až do svého přestěhování do Prahy. Studium si ještě dva roky dokončovala při zaměstnání, dojížděla kvůli tomu do Plzně.

Na práci v Nejdku vzpomíná Dana ráda. Nebylo výjimkou, že do první třídy nastupovaly děti, které neuměly ani slovo česky. Jim se pak věnovala, vodila je na výlety po okolí, a žáci jí za její pozornost byli velmi vděční. Přes zástupce ředitele ve škole v Nejdku se navíc seznámila i se svým budoucím manželem – ten na škole dříve učil a Dana ho v podstatě vystřídala, protože pak pokračoval do pražských Štěrbohol. Při jejích návštěvách Prahy se ale setkali a jsou spolu dodnes.

Co říct dětem?

V červnu 1968 pamětnice promovala v Plzni. Stejně jako předchozí roky, i prázdniny roku 1968 potom trávila u své tety v Praze-Strašnicích. O okupaci vojsky Varšavské smlouvy se spolu s tetou dozvěděla z rozhlasu a Dana potom už neměla doma stání: „Jako zvědavá historička jsem u toho samozřejmě musela bejt, tak jsem šla na Václavák, i když teta protestovala, že se mi něco stane.“ V centru shodou okolností potkala svého spolužáka z Karlových Varů, se kterým potom městem procházela, a cítila se tak bezpečněji. Viděla ale boje u rozhlasu, hořící tank i davy lidí, které se v centru pohybovaly. Mísil se v ní tehdy strach s velkou zvědavostí. 

Protože ale začínal přípravný týden, musela se rychle vrátit do Nejdku. Tam se dozvěděla víc o silně protiokupačním postoji místních, především již zmíněného zástupce ředitele školy: „Takže můj kolega, zástupce ředitele, vzal do ruky mikrofon a vysílal do městského rozhlasu: ani sklenku vody, ani krajíc chleba, proti Rusům a tak dál. Doplatil na to velice, protože potom v roce 1969 a 1970 byl vyhozenej ze školství a musel jít dělat do Sokolova účetního, až po roce 1989 se vrátil ke kantořině.“

Dana tehdy stála před výzvou – co říct žákům? Jak jim vysvětlit situaci? Rozhodla se, že jim nemůže lhát ani v roce 1968, ani později v sedmdesátých letech, když povinně probírali Poučení z krizového vývoje, oficiální stranický dokument, který „účtoval“ s reformním hnutím šedesátých let. S žáky, u kterých se nebála, vždy do třídnice jen zapsala, že mají hodinu věnovanou Poučení, ale opakovali si společně například pravěk, věnovali se jiným tématům. „Když vám někdo řekne, že nemohl to a to, tak vždycky to záleželo na tom, co chtěl a jaký měl obecenstvo.“ Do podobné situace – co říct žákům? – se dostala i v listopadu 1989, její nejistota ale trvala jen krátkou chvíli: „Ale když jsem tam potom potkala svoje žáky, tak to už bylo docela jasný, co povídat.“

Od roku 1976 Dana žije v Praze. Přistěhovala se sem za manželem, když v Hostivaři dostavěl družstevní byt. Mají spolu dceru Kateřinu.