Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Bartoš (* 1936)

• narozen 10. prosince 1936 v Chomutově

• po záboru Sudet nacistickým Německem v roce 1938 se přestěhoval s rodiči do Prahy

• konec války prožil u prarodičů na Šumavě

• několik měsíců bydleli v hospodě jeho dědy američtí vojáci

• když nedostal doporučení na gymnázium, šel si stěžovat do kanceláře prezidenta Gottwalda

• nakonec absolvoval gymnázium v Poličce

• vystudoval stavební fakultu ČVUT v Praze

• nastoupil do krajské projektové kanceláře Stavoprojekt v Ostravě

• během sametové revoluce v roce 1989 spoluzakládal v Ostravě-Porubě Občanské fórum

• skoro deset let byl starostou Ostravy-Poruby

• v roce 2022 žil v Ostravě-Porubě

Když v květnu 1945 končila druhá světová válka, Miloslav Bartoš byl na vrcholu blaha. Ne snad proto, že by si uvědomoval, že vraždící mašinerie Adolfa Hitlera utrpěla definitivní porážku. Bylo mu osm let a v hospodě jeho dědy na Šumavě se ubytovali američtí vojáci, kteří pomohli osvobodit jih a západ Čech. „Nosili mi čokoládu, vozili mě všude s sebou džípem. Byli hodní a měli krásné uniformy. Byl jsem šťastný. Neuměl jsem anglicky, oni neuměli česky, ale nějak jsme se dorozuměli,“ říká.

Ve Strašíně, kde Miloslav strávil poslední rok války, se američtí vojáci objevili 7. května 1945. „Zrovna jsem ministroval na pohřbu. Uprostřed obřadu někdo vběhl do kostela a křikl: ‚Američané jedou od Kašperských Hor!‘ Utíkali jsme v těch komžích ke křižovatce vítat Američany,“ vypráví. Důstojnost pohřebního obřadu šla stranou. V jednu chvíli prý zůstala rakev s nebožtíkem v kostele úplně opuštěná, protože na Američany byl zvědavý i farář.

Asi 20 amerických vojáků se nastěhovalo k prarodičům pamětníka do hospody, kterou děda krátce po skončení války otevřel. Během německé okupace musel mít zavřeno. Vojáci spali na zemi ve velkém sále. V jejich kuchyni si ohřívali konzervy. „Jedli jsme s nimi. Když babička udělala v neděli řízky, mohli se zbláznit. Sekanou měli taky rádi,“ vzpomíná.

Pak dostal Miloslav Bartoš těžký zápal plic. „Vesnický lékař už rodičům říkal, že jsem na umření. A tenkrát přišel americký vojenský doktor s nabídkou, že mi dá penicilin a všechno bude all right. Jenže tenkrát se u nás ještě nevědělo, co to je za lék, a náš lékař byl proti. Otec ale prohlásil, že chce, abych penicilin dostal. Trval jen na tom, že mi ho mají podat v nemocnici,“ vypráví.

Miloslav odjel americkou vojenskou sanitou do Strakonic, ale lékaři tamní nemocnice si také nechtěli vzít použití neznámého léku na zodpovědnost. Penicilin mu nakonec píchl americký doktor. Pár hodin nato se Miloslavův stav rapidně zlepšil. Když ho asi za tři dny pouštěli z nemocnice domů, o odvoz se mu opět postarali američtí vojáci. Ve Strašíně zůstali podle pamětníka do konce srpna.

Hospodu dědovi zavřeli nacisté a pak komunisté

Miloslav Bartoš se narodil 10. prosince 1836 v Chomutově. Rodiče Miloslav a Bohumila Bartošovi pracovali jako úředníci na poště. Po mnichovské krizi v říjnu 1938 Němci město začlenili do Sudet a stalo se součástí nacistické Německé říše. Rodiče se podle pamětníka odmítli nechat poněmčit a utekli do Prahy. Po krátkém pobytu v táboru pro uprchlíky z pohraničí sehnali byt i zaměstnání na poště v Praze-Libni.

V polovině března 1939 obsadila německá armáda zbytek Československa a zřídila tam Protektorát Čechy a Morava. Miloslav začal chodit v okupované Praze do první třídy, ale dlouho tam nepobyl. Rodiče se báli, že Praha, kde začaly letecké poplachy, není pro jejich jediné dítě bezpečná. Poslali ho k matčině sestře do Poličky. Její muž tam byl zvěrolékařem. Teta však dostala tuberkulózu, a tak Bartošovi odvezli syna k matčiným rodičům na Šumavu. Bydleli ve Strašíně nedaleko Sušice. Miloslav tam chodil do druhé třídy.

Svého dědu obdivoval a měl ho rád. Karel Václav Trnka se vyučil v Plzni pivovarským dělníkem. Na začátku první světové války narukoval do rakousko-uherské armády. Zběhl a bojoval v československé legii v Rusku. Domů se vrátil v roce 1922. Jeho otec vlastnil pivovar a několik hospod. Pivovar mu vyhořel, ale hospody rozdělil dětem. Karel Václav dostal jednu hospodu ve Strašíně. Oženil se s Anežkou ze Sušice. Její otec byl statkář a přispěl na zvelebení hospody. V jednopatrové budově se nalézal kromě kuchyně, restaurace a výčepu také obchod, holičství a taneční sál.

„Za německé okupace to měl děda jako zběh z rakouské armády a ruský legionář špatné. Hospodu mu zavřeli,“ říká Miloslav Bartoš. Asi půl roku před koncem války přišli do Strašína uprchlíci z Německa a Rakouska, hlavně ženy a děti. „Ubytovaní byli ve škole, ale spali také u nás v hospodě. Vyučování se přesunulo na faru,“ vzpomíná.

Feldkuráti dědovi znechutili katolickou církev

„S německými dětmi jsme kamarádili, ale zároveň jsme je uzurpovali. Po jednom klukovi jsme házeli kamení, což děda nesnášel. Říkal, že jsou to taky děti a nemáme se co hádat,“ vzpomíná. Děda ho také vedl k samostatnosti. „Nemazlil se se mnou. Musel jsem dělat. Byl to rybář a chodil na pstruhy. Učil mě to a sotva jsem to trochu uměl, řekl: ‚Narýpej si žížaly, běž na potok a přines nějaké pstruhy k večeři.‘ Nebylo mi ještě devět roků. Šel jsem sám asi čtyři kilometry na potok, který měl pronajatý, a nachytal pstruhy. Ale nebylo to snadné. Hlavně mi vadilo ryby zabíjet,“ vypráví.

Děda byl křesťan a katolík, ale po první světové válce katolickou církev zavrhnul. „Měl špatnou zkušenost s feldkuráty, vojenskými kaplany. Cákali svěcenou vodu na kanóny, aby lépe střílely, a pak se v zázemí opíjeli. Ani když umřel jeho kamarád a měl pohřeb v kostele, nevkročil tam, čekal venku. Babičce ale v chození na mše nebránil a mě nechal ministrovat. Akorát mě žádal, abych faráře nezdravil ‚Pozdrav Pánbůh‘ či ‚S Pánembohem‘, ale ‚Dobrý den‘ a ‚Na shledanou‘,“ říká. Když děda umíral a babička přivedla faráře, aby mu dal poslední pomazání, otočil se k němu zády. „Řekl, že s Bohem je smířený a faráře nepotřebuje,“ říká.

Miloslav Bartoš po dědovi zdědil šavli a také deník z legionářského období v Rusku. Psal ho inkoustovou tužkou a většina textu se rozmazala. Stejně jej opatruje jako vzácnost. Vzpomíná na chvíle, kdy děda vyprávěl o hrůzách války. „V Rusku také viděl, jak bolševici přibíjeli statkáře na vrata. A naši bolševici mu po roce 1948 vzali hospodu. Nemohl se s tím smířit,“ říká Miloslav Bartoš. Stejně jako jeho děda si nechal narůst knír. „Děda ho měl, na rozdíl ode mě, nakroucený nahoru. Pořídil si ho jako legionář. Já si ho nechal narůst na protest, když k nám přišli v roce 1968 Rusové,“ říká.

Uvázal jsem si pionýrský šátek a šel jsem ke Gottwaldovi

Do třetí třídy už chodil Miloslav Bartoš v Praze. Pamatuje si na volby v roce 1946. „Naši byli u národních socialistů. Nadšeně jsem zdobil okna v jejich prospěch. Byl jsem nešťastný, že vyhráli komunisté.“ Rodiče se k nim po převratu v roce 1948 přidali. „Když jsem se jich ptal, proč to udělali, říkali, že kvůli práci a kvůli mně, abych se dostal na školu. Nebyli komunisté, ale byli u nich,“ říká.

S jeho studiem na začátku padesátých let, kdy v Československu začal tvrdý totalitní režim po vzoru stalinského Sovětského svazu, to nebylo tak snadné. Když končil tehdejší měšťanku, přišel prý do třídy ředitel a řekl, že žáci, kteří nemají dělnický původ, tedy i Miloslav Bartoš, nedostanou doporučení na gymnázium. „Měl jsem se jít učit soustružníkem do pražských strojíren. To mě namíchlo. Dobře jsem se učil a připadalo mi to nespravedlivé,“ říká.

Uvázal si pionýrský šátek, do tašky dal texty ústavy Československé republiky i Sovětského svazu, které předtím studovali v občanské výchově, a vyrazil na Pražský hrad za prezidentem Klementem Gottwaldem. „Přišel jsem do prezidentské kanceláře, když zvony chrámu svatého Víta odbíjely poledne,“ vzpomíná. Úředník v kanceláři se ho vyptával, co chce. Miloslav prohlásil, že chce mluvit s prezidentem, protože ho nechtějí pustit na školu. Oháněl se ústavou, podle které mají všichni právo na vzdělání.

Úředník ho nechal delší dobu čekat, pak mu oznámil, že prezident obědvá a pak má pracovní povinnosti, ale že si přeje mluvit s jeho otcem. Miloslav Bartoš starší měl přijít na Hrad druhý den ráno. „Šel jsem to říct matce do práce. U přepážky ji museli vystřídat, protože málem zkolabovala. Oba rodiče z toho byli vyřízení. Ráno mě matka nutila, abych se s tatínkem zvláště rozloučil, protože ho už možná nikdy neuvidím,“ vypráví.

Dejte nám Kahudu, my mu dáme na hubu!

Podle pamětníka měla jeho návštěva na Pražském hradě ten dopad, že vyměnili ředitele školy i šéfa tamního školského odboru a že spolužákům nedělnického původu doporučili studium na gymnáziu. Rodiče však měli obavy, že syn si svou drzou rebelii odskáče u zkoušek a poslali ho k další tetě do Poličky. Dokončil tam měšťanku a pak se dostal na gymnázium, kde v roce 1955 odmaturoval. V Poličce se také zamiloval do své budoucí první manželky.

Přihlásil se na stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. Na jaře roku 1956 se účastnil v Praze Majálesu. Režim ho povolil poprvé po válce. Studenti nedbali na doporučení ideologické komise, která například dlouho dopředu doporučovala vhodná hesla. Veselý studentský průvod vyzněl spíše opozičně.

„Zpívali jsme a skandovali různé blbosti: Například: ‚Dejte nám Kahudu, my mu dáme na hubu!‘ František Kahuda byl tehdy ministrem školství. Bral jsem to jako srandu. Šli jsme z Albertova, kam jsem chodil do menzy, na Stromovku, tehdy tam byl Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Cestou nás zastavovali esenbáci, ale nic se nedělo. Nebili nás. V parku ale před námi zavřeli brány, tak jsme se rozešli domů,“ vzpomíná. Byť připravení příslušníci Veřejné bezpečnosti proti studentům nezasáhli, pro mnohé měla účast na Majálesu, ze kterého mimo jiné vzešly protirežimní petice, nepříjemné následky.

Podle Miloslava Bartoše vedení jeho fakulty některé účastníky z vyšších ročníků vyhodilo ze školy. „Nás mladší potrestali vojnou. Normálně bychom tenkrát po absolvování vojenské katedry na vojnu nemuseli, ale kvůli Majálesu nás tam poslali. Musel jsem odsloužit 23 měsíců. Měsíc mi odpustili. Nepochybuji o tom, že to byl trest za účast na májové manifestaci,“ říká. Další velký Majáles s průvodem komunisté povolili až v roce 1965, kdy ideologický dozor polevil.

Když rodiče zjistili, že jdu dobrovolně do Ostravy, přestali se mnou mluvit

Miloslav Bartoš musel narukovat rok poté, co nastoupil v Ostravě do projektového ústavu Stavoprojekt. I když už byl ženatý a měl možnost ovlivnit umístění do zaměstnání, odmítl práci v Praze. „Do Ostravy jsem šel kvůli bytu. Nechtěl jsem už bydlet u rodičů a nebyla šance dostat byt tam. Když se to rodiče dozvěděli, dva roky se mnou nepromluvili,“ vypráví.

Po vojně, kterou odsloužil v Českém Těšíně a v Brně, se vrátil do Stavoprojektu. I když nevstoupil do komunistické strany, dostal se k zajímavé práci. Stavoprojekt tehdy mimo jiné projektoval výstavbu sídlišť v Ostravě-Porubě. Miloslav organizoval výstavbu. Později měl v podniku na starosti zavádění výpočetní techniky. „První počítač zabral půl baráku,“ říká.

Během pražského jara v roce 1968 fandil reformním komunistům, kterým se během několika měsíců podařilo prosadit zásadní liberalizační reformy včetně zrušení cenzury. Když 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci, odsuzoval to. I když nebyl členem komunistické strany, i jeho se komunisté z podniku ptali, jak se dívá na vstup okupačních vojsk. „Snažil jsem se proplout. Řekl jsem, že jsem z toho nebyl nadšený, zároveň jsem připustil, že to možná bylo potřeba. Nechali mě na mém místě, ale poslali mě na školení marxismu-leninismu, kam jsem musel chodit dvakrát týdně po práci,“ říká.

Už před rokem 1989 ho nominovali jako nestraníka do pléna obvodního národního výboru v Ostravě-Porubě. Když v listopadu 1989 končila vláda komunistů, zakládal v Porubě s pozdějším premiérem Mirkem Topolánkem Občanské fórum. „Plakal jsem štěstím, když to prasklo. Studenti mě uchvátili. I já jsem omládl, byť jsem už byl blízko důchodového věku,“ vzpomíná na období po 17. listopadu, kdy příslušníci Veřejné bezpečnosti brutálně zasáhli proti manifestujícím vysokoškolákům v Praze na Národní třídě. Násilí proti mladým lidem rozžehlo protikomunistickou revoluci, která vedla k pádu totalitního režimu.

V novém porubském obvodním zastupitelstvu zvolili Miloslava Bartoše dočasným předsedou. A ve volbách, které byly poprvé od roku 1946 demokratické, kandidoval za Občanské fórum. Noví zastupitelé si ho vybrali jako starostu padesátitisícového ostravského obvodu.

Sochu Lenina jsme odstranili raději tajně

Vzpomíná, když v roce 1990 jako starosta řídil odstranění bronzové sochy Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce ruských bolševiků, uctívaného komunisty v Sovětském svazu i všech jeho satelitech včetně Československé socialistické republiky. Čtyřmetrovou sochu vytvořil na začátku sedmdesátých let Antonín Ivanský, se kterým Miloslav Bartoš o odstranění díla z veřejného prostoru jednal.

„Zpočátku říkal, že jako autor je zásadně proti tomu, abychom dali Lenina pryč. Musel jsem mu vysvětlovat, že socha není jeho majetkem, protože si ji objednal a zaplatil národní výbor v Porubě,“ vypráví Miloslav Bartoš. Měl také obavy, jak budou reagovat místní komunisté, kteří před sochu ještě o Leninových narozeninách na jaře 1990 pokládali věnce a kytice.

Aby předešel nepokojům, nechal otisknout v novinách datum odstranění sochy, které nehodlal dodržet. Demontáž dal udělat v tichosti dva dny před ohlášeným termínem. „Objednal jsem jeřáb a montážníky. Zajistil jsem, aby Lenin nevisel za krk. Položili ho na valník, na břicho mu dali věnce, které tam komunisté nanosili, a odvezli ho do skladu. V záloze jsem měl policii a zdravotníky, kdyby se přece jen něco semlelo,“ vzpomíná. Členové komunistické strany se poté na místě, kde socha stávala, ještě scházeli a zpívali Internacionálu, hymnu světového proletariátu.

Po rozpadu Občanského fóra, které se rozdělilo na Občanskou demokratickou stranu (ODS) a Občanské hnutí, se stal jedním ze zakládajících členů ODS v Ostravě-Porubě. Za tuto stranu úspěšně kandidoval na starostu i v dalším volebním období.

Budoucím generacím Miloslav Bartoš vzkazuje, aby si vážily svobody. „Nová generace si už ani neumí představit, co jsme prožívali za vlády komunistů,“ upozorňuje.