Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., DrSc. Luděk Bartoš (* 1948  )

Skauting byl ostrov normálna v moři nenormálna

  • narozen v roce 1948 v Rakovníku
  • v květnu 1949 znárodněna rodinná Ottova továrna na mýdla, stěhování do Prahy
  • 1954–1963 – základní škola v Šimáčkově ulici v Praze
  • od roku 1961 členství ve skautském oddílu (formálně patřícího pod Slavoj Praha jako turistický oddíl)
  • 1963–1966 – studium střední školy
  • na přelomu let 1968–1969 se stal vedoucím skautského oddílu
  • 1966–1971 – Vysoká škola zemědělská, Praha-Suchdol
  • 1971 – nástup do prvního zaměstnání – Fyziologický ústav všeobecného lékařství Univerzity Karlovy
  • později založil a dosud vede oddělení etologie v Ústavu živočišné výroby v Praze
  • dodnes profesorem na České zemědělské univerzitě v Praze, kde přednáší etologii
  • členem České a Slovenské etologické společnosti, Zoologické společnosti a také viceprezidentem Asociace farmových chovů jelenovitých ČR

Ve Skautu nás učili, že nic není nemožné…

... vypráví profesor Luděk Bartoš, který skauting označuje za „druhé největší štěstí ve svém životě“. A ne jen tak pro nic za nic – skautská lilie provázela jeho život od počátku šedesátých let až do poloviny let devadesátých.

Ottova továrna na mýdla

Luděk Bartoš se narodil v Rakovníku 16. července 1948, tedy pár měsíců poté, co se k moci v Československu dostali komunisté. O necelý rok později, v květnu 1949, stát jeho rodině znárodnil rodinnou firmu s dlouholetou tradicí – Ottovu továrnu na mýdla a jedlé tuky. Ironií osudu bylo to, že druhou světovou válku továrna ustála bez větší újmy, ale po válce byli bratři Ottovi obviněni z kolaborace s nacisty. Ačkoliv naopak prokázali své zapojení v protiněmeckém odboji, o továrnu stejně přišli. „Štěstím bylo to, že za totality výroba nestagnovala, ale dodávala mýdla prakticky do celého Československa,“ shrnuje pamětník osud podniku, který následně vyráběl produkty pod značkou Rakona. Další ironií je to, že při porevoluční privatizaci v devadesátých letech nepřešla továrna zpět do rukou potomkům Ottových, ale mezinárodnímu koncernu Procter & Gamble.[1]

Přesto pamětníkův dědeček Julius Otta nezahořkl. „Vzpomínám si na řadu jiných, kterým komunisté vzali vše, a oni si jen stěžovali, jak je režim ožebračil. To dědeček nikdy nedělal,“ vzpomíná Luděk Bartoš a dodává, že právě Julius Otta byl největší osobností jeho života. „Moje dětství bylo vlastně velmi šťastné, ani přes všechny nesnáze nám totiž rodiče nevtloukali žádné politické uvědomění, jen otevřeně odpovídali, pokud jsme se chtěli ptát,“ doplňuje. Z dnešního pohledu však minulost rekapituluje mnohem hořčeji. „Zrůdnost toho režimu totiž spočívala ve vydírání, které nakonec vedlo k dobrovolnému odevzdání majetku,“ osvětluje problematiku, která byla zásadní otázkou při porevolučních privatizacích. „Já mám ale dva metry na výšku, takže jsem měl vždycky předpoklady k dlouhému vedení,“ směje se dnes tomu, jak mu řada rodinných souvislostí došla až mnohem později.

Od Pavlíka Morozova ke skautské lilii

Volnost výchovy bez nátlaku na protirežimní smýšlení se projevila i při vstupu pamětníka do Pionýra. „Rodiče mi nebránili a pro mě to bylo úplně jasné – všichni totiž byli v Pionýru,“ vypráví. „Ono je to taky těžké, když tě každý den ve škole kontrolují, jestli máš na sobě pionýrský šátek,“ doplňuje kontext vstupu do oddílu. „Já totiž rozlišuji lidi vyrůstající za bolševika podle toho, jestli vyrůstali, stejně jako já, na povinné četbě Pavlíka Morozova,[2] nebo už ne,“ vypráví o ideologickém nátlaku ve školství Luděk Bartoš.

Zakrátko však z Pionýra vystoupil a namísto toho se přihlásil do jachtařského oddílu spadajícího pod Slavoj Vyšehrad. Nejednalo se však o nic jiného než o skauting, konkrétně o Pátý oddíl vodních skautů. Vzhledem k tomu, že byl skauting formálně zakázán, fungoval oddíl v ilegalitě. „Vodní skauti byli na to velmi dobří, razili heslo ‚jsme výchova, a ne organizace‘, takže s námi režim neměl problém. Základním principem pak bylo být nenápadný, což zajistilo fungování oddílu bez přerušení od založení roku 1913 až dodnes,“ vysvětluje pamětník. Podle jeho názoru spočívalo bezproblémové fungování v genialitě zakladatele oddílu Jaroslava (Braťky) Nováka. „Zaměřil tábory na vědeckovýzkumné aktivity, takže skauti třeba sbírali data pro Národní muzeum,“ osvětluje specifika přežití oddílu za totality.[3]

Být slušným člověkem

Stejně jako pro další skauty, i pro Luďka Bartoše byly z dnešního pohledu zásadní především etické prvky výchovy, které pamětník shrnuje slovy „výchova ve slušného člověka“. I za totality (anebo především během ní) učil skauting své členy, že „nic není nemožné a všechno zvládneme“, jak popisuje pamětník, který si s sebou celý život nese přezdívku Harlem, přestože mu nikdy nebyla přidělena oficiálně.

Podobnou formulaci jako při popisu skautingu později využil i při vyprávění, jak okupaci roku 1968 prožil v Anglii, kam se dostal díky dočasnému uvolnění hranic. V ony srpnové dny napjatě sledoval anglické zprávy, které hovořily o „war in Prague“, tedy „válce v Praze“, a nevěděl, co dělat. Jakmile však dostal od své matky telegram znějící „v žádném případě se nevracej“, bylo mu najednou jasné, co musí učinit – vrátil se domů. Svého dědečka se totiž kdysi zeptal, proč neemigroval, když mu komunisté všechno vzali. Odvětil na to: „A kdo by tady zůstal, kdyby všichni slušní lidi odešli?“

Na konci šedesátých let se Luděk Bartoš stal vedoucím Pátého oddílu vodních skautů. Nepochybuje, že mezi dětmi byli i potomci estébáků – i přes pečlivou selekci, kterou procházeli zájemci o členství. „Ale nepochybuju také o tom, že i ten estébák byl rád, že měl dítě v takovémhle oddíle,“ doplňuje těžko představitelný historický paradox. „Ale nebylo to tak, že bychom veřejně hlásali, že jsme skauti. Já jsem se například dozvěděl o svém členství od jednoho kamaráda. Byla to nejistá doba, ta výchova byla stoprocentně skautská, ale ono slovo ‚skaut‘ jsme možná až příliš skrývali,“ dodává. Až po sametové revoluci v roce 1989 se Pátý oddíl vodních skautů připojil do formálních struktur skautingu. V životě pamětníka ale skauting sehrál svou roli především v době totality. „Cítím se tím oddílem vychován, upevněn a nasměrován. Skauting byl ostrov normálna v moři nenormálna,“ uzavírá své vyprávění Luděk Bartoš, který byl poradním hlasem (tzn. komodorem) až do poloviny devadesátých let.

Po sametové revoluci, kterou označuje jako „nejemotivnější moment historie“, nadále pracoval ve vysokoškolském prostředí, kam nastoupil hned po vojenské službě. Založil a dosud vede oddělení etologie v Ústavu živočišné výroby v Praze a dodnes učí také na České zemědělské univerzitě v pražském Suchdole, kde se specializuje na etologii, tedy chování zvířat.

[1] http://www.penize.cz/svetova-ekonomika/18365-od-prani-k-mydlu-s-rakem

[2] Pavlík Morozov, vlastním jménem Pavel Trofimovič Morozov, byl ruský chlapec, z nějž sovětská propaganda vytvořila prototyp hrdiny a mučedníka. V knize Vitalije Gubareva Pavlík udal svého otce úřadům jako kulaka. Zatímco otec byl poslán do Gulagu, Pavlíka zavraždili vesničané. Viz http://www.databazeknih.cz/knihy/pavlik-morozov-136584 či v bakalářské práci P. Slámové na totéž téma https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/69633.

[3] Při stém výročí narození Jaroslava Nováka byl vydán almanach, jehož přispěvatelem byl mimo jiné i Luděk Bartoš. Viz http://www.petka.org/Clanky/Almanach%20petky.htm

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV