Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aviva Bar-On roz. Winklerová (* 1932)

• 2. 9. 1932 narozena v židovské rodině v Miroslavi

• 1938 po záboru Sudet útěk rodiny z Miroslavi

• přes tři roky žili jako uprchlíci v Brně u příbuzných

• v lednu 1942 s rodinou transportováni do ghetta Terezín

• v Terezíně žila spolu s matkou, nikoli v „heimu“

• v únoru 1945 transport celé rodiny do Švýcarska

• v červenci 1945 návrat do Československa

• v květnu 1949 odjezd s bratrem Felixem do Izraele

• v Izraeli vystudovala zdravotní školu, provdala se a vychovala děti

• žije v Kiryat Ono na předměstí telavivské aglomerace

Bedřiška Winklerová, v Izraeli známá pod jménem Aviva Bar-On, se narodila 2. září 1932 v jihomoravském městečku Miroslav. Její rodina tam vlastnila pilu, otec byl vzděláním stavař, což mu později v Terezíně zachránilo život. Otcova rodina žila v Miroslavi po několik generací, její prastrýc věnoval místní synagoze překrásně vyšívanou synagogální oponu, která dnes patří mezi skvosty sbírek Židovského muzea v Praze.

Z Brna do Terezína

V roce 1938 začala Bedřiška chodit do školy. Po čtrnácti dnech ji však musela opustit, protože celá rodina z Miroslavi, která se po mnichovské dohodě stala součástí Říše, odešla. Stali se uprchlíky bez jakéhokoli majetku a bydliště. První tři měsíce po útěku strávila Bedřiška spolu se starším bratrem Felixem u příbuzných ve Valašských Kloboukách. Na toto období vzpomíná nerada, stýskalo se jí po rodičích a odloučením trpěla.

Také následující tři roky prožívala Bedřiška spolu s bratrem Felixem a rodiči těžké období. Jako běženci se tísnili v malém bytě v Brně společně s rodinou jejího strýce, který se jich ujal. Otec i bratr Felix nastoupili na nucené práce, pracovali na dráze. Začátkem roku 1942 dostala celá rodina povolání k transportu do Terezína. Se zavazadly nepřekračujícími povolenou váhu se dostavili 28. ledna na shromaždiště ve škole v Merhautově ulici v Brně, odkud pokračovali vlakem do ghetta Terezín. Aviva vzpomíná na cestu: „Zima, leden, šest hodin ráno, mně bylo devět roků. Směli jsme si vzít jen kufr, nevím, kolik vážil, já jsem měla na zádech malý ruksak a byla mi zima. Nesměli jsme jet tramvají, i když cesta byla dlouhá. Pamatuji si, že jsem se cítila dost nešťastně a měla jsem ruku v tatínkově kapse, abych se ohřála.“

Po příjezdu do Terezína se rodina musela rozdělit. Otec našel ubytování na mužských blocích v Hamburských kasárnách, starší bratr Felix v dětském domově, takzvaném Heimu. Bedřiška sice mohla zůstat s matkou, ale ta musela chodit každý den do práce, takže devítiletá dívenka trávila dny sama. „Jelikož jsem ročník 1932, tak jsem nebyla přijatá do Heimu. Velice jsem všem v Heimu záviděla, protože jsem zůstala úplně sama, nikdo se o mne nestaral. Maminka pracovala dvanáct až čtrnáct hodin ve slídárně, tatínek byl ve stavebním oddělení, stavěl různé domy, dokonce i mimo ghetto. Hodně jsem četla, měla jsem svoje kamarádky, ale nikdo se o mě nestaral. Vzpomínky na Terezín jsou pro mě velice bolestné, protože žádná z mých kamarádek se nevrátila.“

Nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš

V Bedřiščině památníčku z Terezína čteme vzkaz od její kamarádky Evy Abelesové, který napsala den před svým transportem do Osvětimi: „Béďo, odjíždím a nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš. Vzpomeň si na mne.“ Podle údajů Terezínské pamětní knihy Eva Abelesová, narozená 10. července 1930, odjela z Terezína 4. října 1944 do Osvětimi, neprošla selekcí a zahynula. Z Bedřiščina ročníku 1932 se totiž zachránilo méně dětí než ze starších ročníků – jednak to bylo tím, že kvůli nízkému věku nebyly vybrány na práci, a také proto, že nenašly místo v domovech mládeže, kde by se jim dostalo jisté ochrany.

Otec, který byl vzděláním stavař, patřil mezi terezínské prominenty, osoby chráněné před transporty a tato ochrana se vztahovala i na členy rodiny. Občas se mu podařilo ženu a děti navštívit a přinést jídlo, které ukradl v kuchyni. Přesto bylo jídla málo. V souvislosti s jídlem vzpomíná Aviva na ilustrativní příhodu: „Dostávali jsme velice málo jídla, pamatuju si, že jsem měla hlad. S kamarádkou jsme si vyprávěly, že například já jí dám chleba se sýrem a ona mi dá chleba s máslem. Měla jsem pak pocit, že ten chleba jím. Jednou mi přenechala maminka svůj lístek na oběd. Přišla jsem k ní a hlásila: ‚Mami, já jsem byla dnes moc hodná, já jsem dneska snědla tvoji porci.‘ Před Terezínem jsem naopak byla velmi problémové dítě, pokud šlo o jídlo.“

Tatínkovi se také podařilo zařídit pro rodinu malý kumbálek, místnost v podkroví, kde žila rodina Winklerova pospolu. Mít takové samostatné bydlení se v Terezíně rovnalo malému zázraku. Jako další malé záblesky štěstí v Terezíně zmiňuje paní Aviva i zpěv ve sboru, čtení a návštěvy terezínské knihovny: „Nebyla židovská rodina, která by do ghetta nepřinesla nějakou knihu. I když si směli vzít jen malou část svého majetku, tak skoro každý přines s sebou knihu. Z knih potom vytvořili knihovnu, nevím, přesně jak, ale do té knihovny jsem chodila. Četla jsem, do školy jsem nechodila, ale stále jsem si četla. To mi pak pomohlo, když jsem se po válce dostala znovu do školy.“

Transport do Švýcarska

Na sklonku války se začalo v Terezíně mluvit o tom, že část vězňů z ghetta bude vyměněna za německé zajatce. Vedení vybíralo jen celé rodiny, tedy ty, jejichž žádný člen neodjel do vyhlazovacích táborů na východě a které ještě vypadaly relativně zdravě. Rodinu Winklerovu si předvolal německý velitel tábora Rahm, jemuž ale otec řekl, že nepojede, protože se bál, že vlak bude vypraven do Osvětimi. Veliteli zřejmě imponovalo, že otec byl stavebník, a ne intelektuál jako mnoho ostatních, a proto přesto rozhodl, že rodina do Švýcarska pojede. Do transportu se hlásilo více lidí, než mohlo být vybráno. Nakonec 5. února 1945 vyjelo 1200 vězňů původem z Holandska, Německa, Rakouska a českých zemí, přičemž lidí z českých zemí byla jen malá část. Transport mířil přes Německo ke švýcarským hranicím. Dva transporty vězňů z Terezína do Švýcarska byly později prezentovány jako výměna německých vojáků za vězně z ghett, ale ve skutečnosti to bylo o něco složitější. Z únorového transportu Ew byly skutečně vylučovány osoby s akademickým vzděláním.[1] 

Hledání rodiny

Do švýcarského Kreuzlingenu vlak dorazil 7. února 1945. Po příjezdu rodinu umístili do karantény ve městě Sankt Gallen a po několika dnech je přesunuli do opuštěné továrny v Adliswillu u Curychu. Byli svobodní, ale podmínky v karanténě se příliš nelišily od těch v Terezíně. Teprve později se situace transportovaných zlepšila a dostali ubytování v hotelích u Ženevského jezera nedaleko Montreux. Až dva měsíce po skončení války, v červenci 1945, se rodině podařilo zajistit si odvoz zpět do Československa. Tehdy už Winklerovi tušili, že nikdo z příbuzných poslaných na východ se už nevrátí.

„Bydleli jsme v nádherném hotelu a v nádherném okolí a podnikali jsme tam krásné výlety. Byla ještě válka a ničem jsme nic nevěděli. V květnu, když skončila válka, začaly přicházet ty hrozné zprávy o rodinách a těch, kteří zahynuli. Stále jsme nic nevěděli. Já si pamatuji, že rodiče pořád hledali své rodiny - maminka bratra a příbuzenstvo, tatínek svoje sestry, bratrance a sestřenice. Tenkrát jsme ještě nevěděli přesně, co se stalo, měli jsme jenom kusé zprávy. To si pamatuji, to bylo hrozné. Já jsem se o to snad tolik nezajímala, protože jsem byla dítě, ale pamatuji to ovzduší, hrůzu a to napětí, bezmocnost. To bylo něco velice těžkého,“ vzpomíná na konec války a nelehký začátek mírové doby paní Aviva.  

Poválečná bulimie

Po návratu do Československa rodiče sháněli nějaké ubytování, protože jejich původní nový dům v Miroslavi byl zabaven a jeho vrácení provázely problémy. Bedřiška strávila několik týdnů v sanatoriu na zámku Kamenice, který patřil mezi čtyři zámky spravované lidmi okolo Přemysla Pittera a Olgy Fierzové.

 „Dojeli jsme do Prahy a rodiče pokračovali přímo do Miroslavi. Tam se nás ujala nějaká organizace. Bylo tam několik dětí a poslali nás do ozdravovny. Nedaleko Prahy byly dva krásné zámky v nádherné krajině, Štiřín a Kamenice. Dívky bydlely v Kamenici a chlapci ve Štiříně. Tam jsme dostávali velice výživnou stravu. Já jsem měla bulimii. Nevím, jak k tomu došlo, ale snědla jsem všechno, co jsem měla na talíři. Pak jsem zůstala ještě v jídelně, šla od talíře k talíři a všechno jsem snědla. Vůbec to nechápu, jen vím, že jsem pořád chtěla jíst.“

Odchod do Izraele

Zhruba dva roky chodila Bedřiška do školy v Miroslavi, poté pokračovala na střední škole v Brně. V květnu 1949, když jí bylo sedmnáct let, odjela spolu s bratrem do Izraele. Tehdy šlo o jednu z posledních možností, kdy legální vystěhování bylo ještě možné. Dva roky žila v kibucu Kabri na severu Izraele, poté navštěvovala zdravotní školu v Haifě, kterou absolvovala jako diplomovaná zdravotní sestra. V Izraeli poznala svého muže Ašera Brauna (Bar-Ona) původem z Maďarska, se kterým vychovali tři syny. Bedřiška Winklerová si v Izraeli hebraizovala své jméno a stala se z ní Aviva Bar-On.

Původně měli rodiče obě své děti do Izraele zakrátko následovat.  V padesátých letech to však nebylo možné a v letech šedesátých se už nechtělo otci stěhovat. Matka se přestěhovala do Izraele až v roce 1976, po manželově smrti. I proto, že s maminkou v cizině stále mluvila česky, uchovala si paní Aviva krásnou mateřštinu, i když odešla z Československa v raném věku. Její rodina se rozrostla na jedenáct vnuků, se svými dvěma syny udržuje úzké vztahy. Protože za války nemohla studovat, sen o dalším studiu si splnila až ve středním věku, kdy na univerzitě Bar Ilan vystudovala sociologii a získala magisterský titul. Paní Aviva Bar-On žije v Kiryat Ono na předměstí telavivské aglomerace.

Za své největší životní štěstí považuje rodinu a to, že se jí podařilo vyrovnat s traumaty, která prožila v dětství a v mládí. Holocaust pro ni dodnes představuje nesdělitelný a nepochopitelný fenomén. Tak jako mnozí jiní v Izraeli, dlouho zasuté vzpomínky a nehojená traumata znovu prožívala během procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961: „Kdo to neprožil, nemůže pochopit, proto každý, kdo byl v Terezíně nebo nějakém táboře, je mi blízký. Ačkoli to není můj příbuzný, je mi blízký,“ uzavírá své vyprávění paní Aviva Bar-On.

[1] K transportu do Švýcarska viz především http://www2.holocaust.cz/cz2/history/events/ew s dalšími odkazy na odbornou literaturu.