Nina (Нина) Bahinskaja (Багинская)

* 1946

  • "Před mýma očima na nás začali stříkat vodu z vodních děl. Pak začali střílet gumovými projektily. Slyšela jsem, že už tam jsou ranění. Také už jsem viděla záchranky. Stála jsem stranou od chodníku, tam, kde jsou stromy a tráva. A najednou na mě letí 'omonovec', takový veliký. Nebil mě, ale svým tělem mě povalil na tu trávu. Nebyla jsem uprostřed ulice, ale tam, kde jsou chodníky. Padám na tu trávu a on mi v tu chvíli z ruky vytrhává prut s vlajkou a utíká od mne, jako když do něho střelí. A já: 'Ach ouvej!' Mám poškozené ruce, nosím na nich obvazy, a k tomu záda, to všechno dohromady… No, jsem stará, stačí do mě strčit a svalím se. Dobrá! Přece jen se zvedám – je třeba běžet za tou vlajkou a tím prutem!"

  • "Všechny represe vůči mně jsou materiálního charakteru. Převážně. Vláda z mé penze zadržuje a odebírá padesát procent. Já dostávám přesně polovinu – dvě stě běloruských rublů (to je v přepočtu asi sedmdesát osm dolarů). Celý můj majetek, všechno, co mi v tomto životě patří, jsou dva pozemky na venkově. Chaty v Damašanech a v Bluži mi zabavili. Úřady se snažily je ocenit a prodat. Do Damašan přišli kupci – tam je vyšší odhad a je to blíž města. Zkusilo to několik lidí. Ale já jsem se jim vysmála a řekla jsem, že mám potvrzení o tom, že je to soukromý majetek, mám doklad o vlastnictví této půdy a dokud žiji, nikdy tyto chaty neprodám. A po mé smrti budou patřit mým dětem a vnukům, i pravnuk už dorůstá.“

  • "Bylo to po Velikonocích, o těch babička vždycky malovala vajíčka. Milovali jsme tyhle svátky, protože jsme se tam dobře, dosyta najedli. Zvlášť proto, že já mám ráda vajíčka, dodnes. Takže jím ta vejce, loupu tu červenou skořápku a přichází učitelka a říká mi něco jako: 'Bůh neexistuje. A malovat vajíčka není dobré.' Chodila jsem do ruské školy. V naší čtvrti už žádná běloruská nebyla a všichni učitelé s námi mluvili rusky, jen učitelka běloruštiny a literatury mluvila bělorusky. Dívám se na ni a přemýšlím, co mi to tu říká, a cítím odpor. Říkám si: Ty jsi dospělá, a říkáš mi tak špatné věci! Nějaký neřád! Ale doma mě vychovali tak, že lidem, zejména těm starším, nesmím říkat hrubá slova. Nadávat jim nemá smysl. Možná i proto jsem si to zapamatovala. Ale řekla jsem pravdu - že v naší rodině na Velikonoce vždy malujeme vajíčka a že jsou zdravá a dobrá. A že bůh existuje!"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bělorusko, 08.07.2020

    (audio)
    délka: 01:13:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebudu sponzorovat diktaturu

Nina Baginskaja, 1951
Nina Baginskaja, 1951
zdroj: Archiv pamětníka

Nina Ryhorauna Bahinskaja se narodila 30. prosince 1946 v Minsku, v Sovětském svazu, do rodiny inženýra a učitelky. Od roku 1958 se aktivně věnovala cyklistice, účastnila se soutěží na mezistátní úrovni v rámci SSSR. V roce 1965 utrpěla těžký úraz hlavy, jehož následky si nese dodnes. Vystudovala Běloruskou státní univerzitu informatiky a radioelektroniky v Minsku, a Ivano-Frankivskou národní technickou univerzitu pro ropu a plyn na Ukrajině. Pracovala jako geolog v Běloruském vědecko-výzkumném geologickém institutu v Minsku. V roce 1988 se Nina stala členkou Běloruské národní fronty – Obrození. Od té doby se účastní všech protestních akcí proti vládnoucímu režimu. Za to je vystavena pronásledování, pokutám a snaze o zabavení majetku. V roce 2017 byla vyznamenána odznakem Viktara Ivaškieviče, v roce 2018 se stala prvním laureátem ceny Sjarhieje Chanžankova. Je babičkou a prababičkou vnoučat své dcery a syna.