Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bulgaš Badajeva (* 1957)

Můj domov je tam, kde je má rodina

  • narozena 12. července 1957 v Kalmycku v bývalém SSSR

  • v pěti letech utrpěla úraz páteře

  • dětství strávila po nemocnicích a lázních, později na internátní škole

  • vyučila se krejčovou

  • po poslední operaci pracovala jako šička v ateliéru, později coby invalidní důchodkyně z domova

  • v letech 1987 a 1989 se jí narodili synovci, které vnímá skoro jako vlastní děti

  • v roce 1992 dokončila studium historie na vysoké škole

  • v roce 1999 odjela její sestra pracovat do ČR a nechala jí své dva syny

  • v roce 2008 se Bulgaš Badajeva přestěhovala za rodinou do Prahy

  • dodnes žije v Praze a považuje ji za svůj druhý domov

Těžký úděl kalmyckého národa

Paní Bulgaš Badajeva se narodila v roce 1957 v Kalmycku, které tehdy existovalo pod oficiálním názvem Kalmycká autonomní sovětská socialistická republika jako součást Sovětského svazu. Dnes patří Kalmycká republika k Ruské federaci a leží na jejím jihovýchodním výběžku, na břehu Kaspického moře. Kalmyci jsou kočovný a bojovný národ, který na své dnešní území přišel z Mongolska v 17. století a usadil se v nehostinných stepích na jihovýchodě tehdejšího ruského impéria. Dnes se jedná o jediný národ v Evropě vyznávající buddhismus. V 17. století bylo Kalmyků na jejich dnešním území mnoho, avšak vzhledem k tomu, že Rusko nedodrželo vzájemnou dohodu o volném území na jihu Ruska, dvě třetiny se jich rozhodly odejít zpět na východ. Zbylá třetina se zúčastnila všech válek, které Rusko za další staletí prodělalo. Kalmyci byli pověstní svojí bojovností a bylo jasné, že Rusko své války vyhrávalo právě s jejich pomocí a s pomocí dalších bojovných národů. Život v novém domově však pro Kalmyky nebyl jednoduchý, malý národ byl utlačován a diskriminován jak za carského Ruska, tak pozdějším stalinským režimem. Někteří z Kalmyků během druhé světové války po staletích útlaku vítali armádu Třetí říše jako své osvoboditele, valná většina jich však šla proti nacistům bojovat, včetně tatínka paní Bulgaš Badajevy. Stalin národ přesto označil za kolaboranty a „odvděčil“ se jim hromadnou deportací na Sibiř během mrazivého prosince 1943. Stejný osud postihl také další národy žijící na území SSSR, jako byli Čečenci, Tataři nebo Němci. K těžkému životu ve vyhnanství byli odsouzeni i rodiče pamětnice, kteří se na Sibiři seznámili. Když Nikita Chruščov v roce 1957 povolil Kalmykům návrat do vlasti, byla její matka již v pokročilém stadiu těhotenství a Bulgaš Badajeva se narodila v Kalmycku několik měsíců po návratu svých rodičů z vyhnanství. 

Dětství poznamenané úrazem

Pamětnice nebyla jediným dítětem svých rodičů, měla ještě mladší sestru a dva starší bratry. Otec za války bojoval jako pilot a po pádu letadla zůstal delší dobu bez paměti. Po válce pracoval u policie a nakonec jako technik na místním letišti. Maminka na letišti pracovala také, ale jako administrativní pracovnice v malém přidruženém hotelu. V pěti letech postihl Bulgaš Badajevu úraz páteře, což zásadně ovlivnilo celý její další život, dětství nevyjímaje: „Celé dětství bylo u mě pouze nemocnice, klinika a lázně. Doma už jsem s rodinou nebyla.“ Kvůli úrazu a následným operacím a rehabilitacím nemohla ani chodit do běžné základní školy se svými vrstevníky. Učila se nejprve s ostatními nemocnými dětmi na klinice či v lázních s docházející učitelkou, později nastoupila na internát a domů se vracela pouze na prázdniny. Dlouhé chvíle, které musela trávit v nemocnici, si krátila čtením knížek, k nimž se ráda utíkala a které ji nikdy neomrzely. Přestože se zajímala o historii a technické obory, nastoupila na matčino přání po ukončení základní školy na učiliště a začala se učit jako krejčová: „Maminka mi řekla: ‚Běž na krejčovinu. Až bude válka, budeš moct šít a vyměňovat ušité věci za jídlo.‘“ Přestože se nejednalo o její vysněný obor, byla Bulgaš Badajeva ve škole velmi úspěšná, a když po nějaké době začala tvořit vlastní návrhy a šít své první kousky oblečení, začala jí krejčovina dělat radost. Veškeré volné chvíle však stejně nejraději trávila v knihovně se svými knížkami. Krejčovské učiliště zakončila červeným diplomem a po letech se konečně vrátila domů. Zdravotní problémy spojené s úrazem ji však neopouštěly a obtížné chození o berlích a ježdění do lázní a na rehabilitace se staly nedílnou součástí jejího života. Poslední operaci absolvovala ve svých dvaceti letech v Petrohradě, a když se poté vrátila domů, pracovala nějakou dobu jako šička v ateliéru. Docházení do práce jí však činilo čím dál větší problémy, a proto se rozhodla zůstat doma a šitím si pouze přivydělávat: „Šila jsem pro sestru, pro maminku, nějaké známé a kamarádky. Invalidní důchod byl malý a potřebovala jsem peníze na lázně.“ Záliba ve čtení a historii ji však neopouštěla a Bulgaš Badajeva začala toužit po práci v historickém archivu, kde by se mohla realizovat. Ve třiceti letech tak nastoupila na dálkové studium historie na vysoké škole a kromě šití začala trávit také hodiny a hodiny studiem v knihovně.

Život zasvěcený péči o synovce a ručním pracím

Přestože vysokou školu v roce 1992 úspěšně dokončila, vysněnou práci v archivu nikdy nenašla. Relativně štědrý sociální systém v tehdejším Sovětském svazu jí ale umožnil pořídit si vlastní byt a z přiděleného invalidního důchodu neměla problém vyžít. I přes svůj handicap však toužila být samostatná, a proto jí maminka za přispění státu pořídila auto a po ukončení autoškoly získala pamětnice konečně možnost pohybovat se bez problémů po městě. Jelikož bydlela blízko své sestry, starala se o své dva malé synovce, zatímco jejich matka pracovala jako novinářka. „Děti chodily do školy a já s nimi dělala úkoly. Vozila jsem je autem do mateřské a pak do základní školy a také do hudební školy na tancování.“ Když v devadesátých letech Rusko ochromila ekonomická krize, deník, pro který sestra Bulgaš Badajevy pracovala, zanikl a všichni zaměstnanci přišli o práci. Sestra se proto v roce 1999, stejně jako tisíce dalších občanů nově vzniklé Ruské federace, rozhodla jít pracovat do zahraničí, aby mohla své rodině doma dopřát lepší život. Jelikož v té době již měla příbuzné a známé v České republice, rozhodla se pro odchod do Prahy. Pamětnice tak se svými dvěma malými synovci, kterým v té době bylo deset a dvanáct let, v Rusku zůstala sama a zasvětila svůj život péči o ně.  

Láska na první pohled

Odloučení od maminky snášeli malí synovci statečně. Byli na svou tetu zvyklí, měli ji rádi a měli se u ní dobře. Jejich maminka posílala do Kalmycka peníze vydělané v České republice a Bulgaš Badajeva za ně synovcům pořizovala vše, co bylo potřeba. Rodina zůstávala neustále v kontaktu a hned první následující léto se pamětnice se synovci vydala vlakem na prázdniny do Prahy. Přestože se jednalo o její úplně první cestu za hranice, strach neměla, a do té doby zcela neznámé město ji na první pohled ohromilo: „Já když viděla poprvé Prahu, zamilovala jsem si ji na první pohledu. Ta byla tak krásná...“ Se synovci pak do Prahy jezdili na prázdniny každý rok a pro Bulgaš Badajevu tyto návštěvy vždy znamenaly období odpočinku a radosti, zatímco návraty do Kalmycka se nesly ve znamení návratu do práce a do každodenní reality. Když synovci dokončili základní školu, rozhodla se jejich matka, že si chlapce vezme k sobě do Prahy. Bulgaš Badajeva tak zůstala v Kalmycku sama a dva roky se starala o svou starou maminku. Když však maminka po dvou letech zemřela, začala toužit po sloučení se svou nejbližší rodinou, kterou pro ni teď byla její sestra a dva synovci. V roce 2008 tak udělala velký životní krok a po jedenapadesáti letech prožitých v Kalmycku se natrvalo odstěhovala do Prahy.    

Od kočovných Kalmyků do stověžaté Prahy

Přestože se jednalo o významné životní rozhodnutí a velkou změnu, nový život v České republice začala Bulgaš Badajeva bez větších problémů. V té době již v Praze existovala kalmycká komunita, jejíž členové se pravidelně setkávali, vyměňovali si zkušenosti a navzájem si pomáhali s čímkoliv, co zrovna bylo potřeba. Její sestra jí s pomocí českých kamarádek zařídila veškeré dokumenty potřebné k získání trvalého pobytu, který jí byl nakonec kvůli právu na sloučení rodiny skutečně udělen. Bulgaš Badajeva po příchodu do Prahy navštěvuje kurzy češtiny, ale jelikož jinak zůstává jako invalidní důchodce doma, nemá moc příležitostí češtinu procvičovat s rodilými mluvčími a jazyk si zlepšovat. Zatímco její sestra a synovci si v práci a ve škole našli české přátele, začlenili se do české společnosti a naučili se česky, Bulgaš Badajeva dodnes zůstala od Čechů spíše odstřihnuta. I přesto je vnímá velmi pozitivně: „Myslím, že jsou to dobří lidé. Dobří, pokojní, usměvaví. Tady se nebojím jít sama ven, protože vím, že mi všude pomůžou. V Rusku jsem se bála chodit sama ven.“ Rodina dodnes udržuje styky s pražskou kalmyckou komunitou a v rámci ní si uchovává i své buddhistické tradice a slaví buddhistické svátky. Pamětnice si po čase v Praze pořídila vlastní byt a vrátila se ke způsobu života, na který byla zvyklá v Kalmycku. Jakožto invalidní důchodce zůstává doma, šije oblečení pro své blízké a známé a tvoří další rukodělné výrobky. Jedním z nich je i krásná výšivka Muchovy secesní dámy, která jí zdobí zeď nad postelí v jejím pražském bytě, jenž dnes spolu s celým městem považuje za svůj druhý domov. „Po příbuzných a kamarádkách se mi stýskalo, ale moje rodina, moji synovci, ti byli už tady. Šla jsem tam, kde byla moje rodina.“  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Češi odjinud (příběhy imigrantů – českých občanů s různými kořeny)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Češi odjinud (příběhy imigrantů – českých občanů s různými kořeny) (Eliška Řezníčková)