Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soňa Antošová (* 1937  )

Knihovna jako centrum společenské změny

  • narozena 3. července 1937 v Zábřehu na Moravě

  • otec Alois Macek kamenosochař-živnostník

  • po záboru Sudet až do konce druhé světové války žila v Litomyšli

  • po válce se rodina vrátila do Zábřehu

  • otec Alois Macek po roce 1945 kandidátem KSČ, kandidaturu však zrušil ještě před rokem 1948

  • v letech 1955–1959 studovala na Vysoké škole ruského jazyka a literatury

  • v letech 1959–1960 zaměstnána jako knihovnice ve Státní vědecké knihovně v Ostravě

  • roku 1960 se provdala za Antonína Antoše, přestěhovali se do Kolína

  • od 60. let do roku 1991 zaměstnána v kolínské knihovně

  • po srpnové okupaci roku 1968 byla s manželem velmi aktivní (nápisy na zdech, projevy v rozhlasu)

  • podílela se na přepisování zakázané literatury

  • zakladatelskou Občanského fóra v kolínské knihovně

  • v letech 1992–1998 oblastní manažerkou kolínské ODS

  • nyní žije v obci Pašinka, kde pracuje v místní knihovně

Soňa Antošová jako dítě zažila druhou světovou válku, dospívala v době padesátých let. Nejošklivější vzpomínky však má na dobu normalizace, která, přestože jí osobně nepřinesla žádné dramatické pronásledování, vzala životu pestrost: „Bylo to období fádního času,“ říká. Na tom, že tohle období skončilo, má však svůj podíl i ona a její kolegové z kolínské knihovny.  

Mezi Sudety a Litomyšlí

Narodila se jako Soňa Macková v Zábřehu na Moravě 3. července 1937. Jak bylo tehdy v Sudetech běžné, Češi a Němci tu žili vedle sebe: rodina jejího dědečka Aloise Frankeho byla sice německého původu, hlásila se ale k české národnosti a chodili do českých škol. V rodině převládalo v té době levicové smýšlení, dědeček Franke se dokonce angažoval v dělnickém hnutí v Zábřehu, strýc Jaroslav a teta Emílie později vstoupili do KSČ. 

Otec Alois Macek měl živnost jako kamenosochař, vyráběl především náhrobní kameny a pomníky, ale i pískovcové busty. 

Poté, co Německo v roce 1938 zabralo Sudety, se celá rodina přestěhovala do vnitrozemí. Zatímco rodiče se dočasně usadili v Praze, Soňa spolu s babičkou, dědečkem, svobodným strýcem a tetou, která čekala na návrat slovinského snoubence, žili pospolu v pronajatém bytě v Litomyšli. Během války tam přibyl ještě mladší bratr, který se mezitím rodičům narodil.

Soňa chodila v Litomyšli do školky a později do první a druhé třídy obecné. „Vzpomínám si, že po skončení války jsem naši paní učitelku viděla v nějakém průvodu lidí, kteří měli na rukávu velké N. Chodila s nimi na nějaké práce. Myslím, že se tak tehdy označovali kolaboranti,“ říká Soňa Antošová. 

Ještě v létě 1945 se celá rodina vrátila do Zábřehu. Babička s dědou tam před válkou mívali domek, který po roce 1938 připadl Němcům. Po návratu ale našli jen spáleniště. „Celá německá rodina, která v tom domě žila, na konci války spáchala sebevraždu. Myslím, že jim v tom pomáhal jejich otec, který pak zapálil dům a sám se oběsil na koženém řemeni na jabloni v zahradě. Když jsme tam přišli, zbytek toho řemene tam ještě visel,“ popisuje Soňa Antošová děsivou scenérii. Její prarodiče si potom na témže pozemku postavili dům znovu. 

A co kdybychom vás dali na ruštinu?

Pro ni, tehdy osmiletou, ale začínalo hezké období. „V nové škole se o mě všichni hoši málem poprali,“ směje se. „Jeden z nich se jednou schoval za dveřmi a vlepil mi na tvář pusu.“ Pustila se do spousty aktivit: chodila do skautu, do Sokola. „Byla jsem slavná recitátorka, hrála jsem divadlo, hlavní roli rozmazlené Pamely Poneponésie.“ 

Smýšlení jejích rodičů se v té době začínalo měnit. Tatínek se sice po roce 1945 stal kandidátem KSČ, ale ještě před rokem 1948 po jakémsi konfliktu kandidaturu zrušil. „Asi nebyli spokojení s tím, jak se situace vyvíjela. I maminka opustila své levicové názory,“ říká Soňa Antošová. Otec po roce 1948 přišel o svou kamensochařskou živnost a začal svou práci dělat v rámci komunálního podniku. Ona sama postupné politické změny moc nevnímala: „Ve školách se slavilo kdeco, byla spousta všelijakých výročí a slavností, ano, oslavovala se i Rudá armáda. Asi jsem měla zpočátku takové to oficiální smýšlení, ale postupně se to měnilo.“ 

Pro ni samotnou znamenal rok 1948 hlavně změnu studijních plánů: počítalo se, že půjde na osmileté gymnázium, ta ale byla zrušena a na gymnázium, nyní čtyřleté, nastoupila až v roce 1952. V maturitním ročníku zkusila talentové zkoušky na herectví na AMU, ale nepřijali ji. Posléze tedy dělala přijímačky na francouzskou filologii. „Upozorňovali mě, že je tam moc velký zájem. Už u zkoušek se mě zeptali, jestli by mi nevadilo, kdyby mě v případě neúspěchu přeřadili na ruštinu. A já jsem jim na to kývla. Když jsem to potom řekla mamince, byla dost naštvaná, ale zase tak moc mi do toho nemluvila,“ vzpomíná Soňa Antošová.

Poté jí přišlo vyrozumění, že je přijata na Vysokou školu ruského jazyka a literatury, obor překladatelství. Tato vysoká škola byla narychlo otevřena v roce 1953, aby v nové politické situaci pokryla akutní potřebu rusistů, učitelů i překladatelů. Vystudovali ji například spisovatelé Vladimír Hulpach a Jana Moravcová. Na přelomu 50. a 60. let pak škola zase byla postupně zrušena. „Zabývali jsme se dějinami literatury, klasické i současné. Řekla bych, že s politickou exponovaností vyučujících to tam nebylo nijak přehnané, učili tam kvalitní profesoři,“ konstatuje Soňa Antošová, která své znalosti uplatnila i jako překladatelka: v roce 1968 přeložila dobrodružný román Ivana Makarova Černý šakal. 

Mezi knihovními katalogy 

Školu absolvovala v roce 1959 a měla velké problémy s nalezením práce. Překladatelská místa v nakladatelstvích byla obsazená a tak nakonec načas zakotvila ve Státní vědecké knihovně v Ostravě. „Tam jsem ale nezůstala dlouho. Při odpoledních službách jsem tam bývala až do osmi do večera a jednou takhle večer tam přišel jako čtenář takový mladý pán. Ukazovala jsem mu katalogy… a za velice krátkou dobu, pouhých šest týdnů, se z něj stal můj manžel, Antonín Antoš,“ usmívá se Soňa Antošová. Kvůli bytu společně přesídlili do Kolína, kde její muž pracoval v Tatře jako technik a dodělával si vysokou školu. Brzy se jim narodila dcera Marie. 

Po srpnové okupaci roku 1968 se Soňa s manželem angažovali v protestech, pronášeli projevy na veřejných schůzích, Soňa hovořila i do kolínského rozhlasu. Opět využila svou znalost ruštiny a instruovala své spoluobčany, jakými větami mohou vojáky oslovovat. 

Období šedesátých let a zklamání ze srpnové invaze ale poznamenalo život jejich rodiny natrvalo. „Celé dětství jsem si pouštěla protirežimní nahrávky z magnetofonu, které rodiče pořídili z rádia, a četla tiskoviny z období 1968 - 1969, měli jsme Mladý svět, Literární noviny, Host do domu a tak dále,“ vzpomíná dcera Marie Sýkorová. „Rodiče mi zakázali jít do průvodu na prvního máje a přestali odebírat sovětský časopis Vesjolyje kartinki, což pro mě byla rána.“ Chodila do ilegálního skautského oddílu, teprve v osmé třídě na nátlak učitelů vstoupila do Pionýra. 

Její matka Soňa Antošová v té době žila velmi aktivním společenským životem, jehož centrem byla kolínská knihovna: pořádala besedy, koncerty, zpívala ve sdružení kolínských učitelů. „Sháněla samizdatovou literaturu pro vlastní potřebu i pro kamarády - jedním ze zdrojů by Stanislav Havelka - bývalý spolužák, který bydlel v Praze - občas něco kopírovala. Ale jako by všechno bylo v takovém mrtvém bodě, nic se nedalo podnikat, tak jsme se aspoň smáli různým vtipům a narážkám v masmédiích,“ dokresluje portrét své matky Marie Sýkorová. Z politických důvodů se nedostala na vysokou školu a studovala zdravotní nástavbu na Alšově nábřeží v Praze. 

 

Nevěřili jsme, že k tomu vůbec dojde

Oživení přišlo až s listopadem 1989. „Některé kolegyně sice byly formálně členkami strany, ale myslím, že radost z té změny byla všeobecná,“ říká Soňa Antošová. Stala se jednou ze zakladatelek Občanského fóra v kolínské knihovně, znovu mluvila do rozhlasu. „Měli jsme radost, že došlo k něčemu, čemu jsme už vůbec nevěřili, že k tomu někdy dojde,“ dodává. 

Listopadová revoluce jí přinesla velkou profesní změnu. Od začátku roku 1992 se stala oblastní manažerkou kolínské ODS. „Ta strana mi byla blízká, protože realizovala něco, co jsme tady léta postrádali: svobodu jako takovou,“ říká. Manažerský post pro ni znamenal ale i spoustu nových výzev: „Musela zajišťovat mítinky, účastnila se všech sjezdů strany, vyřizovala korespondenci, naučila se pracovat s počítačem a byla hodně vytížená, hlavně v předvolebním období a v době voleb, kdy měla na starosti veškerou jejich propagaci,“ popisuje Marie Sýkorová. V práci setrvala až do roku 1998, kdy odešla do důchodu. 

Dnes pracuje Soňa Antošová na několik hodin v týdnu v knihovně v obci Pašinka u Kolína, kde také píše místní kroniku. Dojíždí do Prahy na kurzy milované francouzštiny a na univerzitu třetího věku: „Během více než dvaceti let už vystudovala kdeco včetně jaderné fyziky,“ usmívá se Marie Sýkorová.  I po osmdesátce tak Soňa Antošová zůstává blízko literatuře a tématům, která jí byla celý život blízká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)