Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slávka Altmanová (* 1923  )

Válečné události příčinou zdravotních problémů, depresí a nenaplněného života

  • narozena 8. srpna 1923 v obci Semiduby na Volyni
  • 15. 2. 1944 - vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru
  • spojařka a radistka u dělostřeleckého pluku
  • boje u Krosna, Machnówky, Jasla, karpatsko-dukelská operace
  • po válce pracovala jako zubní laborantka

Slávka Altmanová, rozená Ficková, se narodila 8. 8. 1923 v obci Semiduby do rodiny významného českého učitele Vladimíra Ficka[2]. Čtyři roky chodila do obecné školy v Semidubech, dva roky do polské školy v Mlynově a jeden rok do rusko-ukrajinské školy v obci Smordva. V roce 1933 byl tatínek přeložen ze Semidub do Českých Novin a v roce 1940 byla rodina vystěhována do Smordvy, kde bylo pouze málo českých rodin.

Příchod Sovětského svazu v roce 1939

Perzekuce po příchodu Sovětského svazu se u rodiny Fickových projevila násilným vystěhováním, ale mnozí dopadli ještě hůř: „Začalo se to projevovat. Kdo měl veliké hospodářství, tak [byl] kulak, a na Sibiř. A potom byly dodávky obilí, poměrně velké dodávky, a kdo je nemohl vyplnit, tak taky s ním na Sibiř. No to se teda dalo poznat, dalo.“

Německý režim na Volyni

Jak je známo z literatury, Ukrajinci příchod Němců do oblasti Volyně vítali, vnímali ho jako osvobození od Sovětského svazu. Češi byli vůči Němcům daleko zdrženlivější, přesto má Slávka Ficková na příchod německé armády „příjemnou“ vzpomínku: „Všechno probíhalo v klidu, opravdu v klidu, nebyly žádné incidenty. Ještě navíc, takový paradox. Byla jsem těžce nemocná, zánět pohrudnice, žaludeční katar, a lékař nikde. Jedna učitelka tam uměla německy, co učila na škole v té sedmitřídce[3], tak ji tatínek prosil, ať se zeptá, jestli je nějaký lékař mezi Němci. Takže opravdu přišel lékař, slušně všechno, poradil, co dělat, a myslím nějaké léky [nám dal]. Taky už si všechno tak nepamatuji. Dostala jsem se z toho a pak jsem šla proti nim. To jsou takové paradoxy v životě.“

Přesto, jak sama poznala, nebyl německý režim na Volyni přívětivý. Němci dne 13. 7. 1943 vypálili Český Malín, likvidovali židovské obyvatelstvo a za jejich režimu se naplno rozmohli banderovci. Německý režim ovšem napomohl tomu, že se rodina Fickových mohla vrátit ze Smordvy zpět do Semidub.

Odchod Němců už proběhl za mnohem nepříznivější situace. Německá armáda se totiž usadila blízko Semidub a vesnici ostřelovala. Zasaženy byly i nemovitosti rodiny Fickových: „Většinou na Volyni byly roviny, a tam nějaké pohoří. Němci se nechtěli vzdát, tak stříleli po celém okolí a na dostřel byla i naše vesnice. Tak jsme celých pět týdnů přespávali ve sklepě, protože létaly dělostřelecké granáty a bombardovali z letadla. Ta naše usedlost byla postižena, jednu budovu to zbouralo, obytná budova, střecha rozbitá, jedna třetina rozbitá. Bylo to všelijaké. Pořád jsme žili ve strachu.“

V 1. československém armádním sboru

Dne 15. 2. 1944 vstoupila Slávka Ficková do československých jednotek v SSSR. Díky volyňským Čechům byl vytvořen armádní sbor, většina volyňských Čechů byla v první a třetí brigádě. Volyňští Češi ovšem byli zemědělci, případně řemeslníci, a do armády tak vstupovali nezkušení, na což mnozí později doplatili. Ani Slávka Ficková v tu dobu netušila, jaké to v armádě může být: „Člověk si nedovedl představit, co ho čeká. Jen tak mlhavě. Ale mládí si neuvědomí určité věci, že ho to může odradit. Prostě vlastenectví zvítězilo.“

Maso u Machnówky

Slávka Ficková byla zařazena jako radistka a spojařka u dělostřeleckého pluku a po výcviku zakusila první bojovou zkušenost: „První dělostřelecká příprava. To se nedá ani popsat. To je takový hřmot, že jsme křičeli do sluchátek, aby nás druhá strana slyšela.“

„Potom přišla Machnówka, tam to bylo opravdu… Tenkrát byla nějaká chyba ve velení. Něco tam tenkrát bylo. Takže jsme šli směrem, kterým jsme neměli jít, a to bylo, jak se říká, maso. To už bych nechtěla zažít. (…) Tenkrát k ránu byla mlha, Němci to zjistili a začalo to. Takže hodně našich zabitých, raněných. Pořád to mám před očima.“

V nepřátelské palbě

Jednou šla Slávka Altmanová blízko nepřátelské linie a začala střelba: „Tak jsme hned zalehli a vedle mě to zabilo jednoho vojáka, tátu od dětí. Mě to nezabilo, prostě jsem ještě musela žít. Ještě jeden tam byl raněn. A to jsme neodešli daleko od našeho stanoviště. Tak jsme hned dali zprávu a oni viděli, že se tam střílí, tak hned přijela ošetřovatelka. Jeden byl mrtev, jeden byl raněn. Takže opravdu, komu bylo souzeno přežít, ten přežil.“ 

Infekce v prstu

Slávka Altmanová se sice ocitala v bezprostředním ohrožení života, ale nikdy nebyla zraněna. Největším jejím zraněním tak byla infekce v prstě: „Snad kdybych byla raněná, tak bych tolik nezkusila jako s tím prstem. Hrozná bolest. Tak mě odvezli do vojenské nemocnice. To víte, tam jsou zvyklí na hodně věcí. Pan doktor vzal skalpel, nařízl, ten hnis vymačkal, dali mi takovou, jak se říká, langetku. Několik dní jsem pobyla, pak mi to sundali a zase zpátky. Takže kdybych byla raněná, tak bych méně zkusila než s tím prstem. To je taková prkotinka. Byli tam hodně ranění. Právě ta Malínská to tam všechno popisuje[4], to bylo něco příšerného.“ Nejhorší bojovou zkušeností byla karpatsko-dukelská operace, během postupu přes Slovensko a přes Moravu směrem k Praze už nebyl odpor německých jednotek tak silný.

Mezitím na Volyni zatkli tatínka

Samostatnou kapitolou na Volyni ve válečném období jsou tzv. banderovci. Přestože byli spíše proti Polákům, neváhali zabíjet i Čechy. Rozlišovacím kritériem bylo často náboženství a mnozí volyňští Češi byli stejně jako Poláci katolíky. Banderovci navštěvovali i rodinu Fickových, tatínek Vladimír Ficek tak s banderovci často nechtěně jednal a kdosi z vesnice na to upozornil NKVD: „Tak přijelo NKVD, tatínka zatkli a vyslýchali. Tatínek měl velké štěstí, on uměl perfektně rusky, protože do první světové války byla Volyně pod carským Ruskem, a školu, co si tatínek dělal, tak všechno v ruštině. Takže uměl perfektně rusky. A byl tam dobrý náčelník NKVD. Tatínek tam s ním dlouze rozmlouval a vymlouval mu to, říkal: ,Vždyť to je nesmysl, proč já bych měl něco mít s banderovci, když jsme Češi a máme naději, že se vrátíme zpět do naší vlasti, do Čech? A ještě navíc je moje dcera v armádě, tak proč já bych se spolčoval s banderovci?‘ Tak ho přemluvil, že tatínka pustili.“

Problémy s usazením v Československu

Po slavnostním defilé v Praze se Slávka Altmanová ocitla v tzv. vojenské skupině Žatec, ale hledání nového bydlení ji zavedlo až do Chomutova. Volyňští Češi reemigrovali po válce ve dvou sledech, první byli vojáci, kteří se zasadili o osvobození Československa, druzí byli jejich rodinní příslušníci a jiní volyňští Češi neúčastnící se odboje. Jelikož se už během války počítalo s odsunem sudetských Němců, zbyly po nich v Československu nemovitosti, které se vojáci z řad volyňských Čechů snažili zabrat pro svou rodinu. Účastníci druhého odboje měli tzv. přednostní právo, které jim umožňovalo zabrat si nemovitost před ostatními občany Československa. Slávka Ficková si pro rodiče vyhlédla dům v Chomutově, ale ten byl již obsazený policejním komisařem, který chtěl zaopatřit svou neteř, vdovu po letci RAF. Nakonec se oba dohodli a domek byl přepsán na Slávku Fickovou. I tak byl ovšem dům téměř prázdný – „zlatokopové“ z vnitrozemí odnesli většinu nábytku po odsunutých Němcích.

Deprese z válečných událostí

V Chomutově si Slávka Ficková našla práci zubní laborantky, ale po seznámení s manželem se v roce 1952 odstěhovala do Plzně. Slávka Altmanová měla z nervového vypětí kvůli válečným událostem poškozené zdraví, měla zdravotní i psychické problémy, a tak pobírala částečný invalidní důchod. Válečná anabáze a komunistická strana jí nedovolily cestovat, přestože by opravdu chtěla, a velké deprese jí nedovolily svobodně žít: „To psychické napětí se už střádalo od začátku války. Pořád bylo nějaké napětí, pořád byl nějaký strach a to všechno ovlivňovalo psychiku. Já zrovna silnou tu psychiku nemám, tak mě to hodně zdravotně postihlo. Po válce jsem měla silný deprese. Táhla se všechna ta poválečná léta, fyzické i psychické bolesti. Brala jsem tabletky, to už jsem byla jako narkoman.“

[1] Text vznikl na základě nahrávky a publikace A smrt byla na dosah (VONDRÁČEK, Jan. A smrt byla na dosah. Praha: Netopejr, 2009. ISBN 978-80-87044-32-4.)

[2] Vladimír Ficek byl významným učitelem na Volyni. Byl předsedou Spolku českých učitelů na Volyni při České matici školské (pravděpodobně od roku 1932, bližší údaje se mi nepodařilo vypátrat). Na Volyni byl vášnivým chovatelem včel. Po sovětské okupaci Volyně byl s rodinou vystěhován z Českých Novin do vesnice Smordva, ale vyučování mu zakázáno nebylo. V roce 1944 byl zadržován NKVD. V roce 1947 reemigroval do Československa a usadil se v Chomutově, ve své nové domovině učil ruský jazyk. V důchodovém věku pracoval v městské knihovně a v osmdesáti letech založil v knihovně studovnu. Zemřel v 97 letech, poslední léta svého života trávil v bytě Slávky Altmanové.

[3] Ve Smordvě – pozn. autora

[4] Myšleno v publikaci: VONDRÁČEK, Jan. A smrt byla na dosah. Praha: Netopejr, 2009. ISBN 978-80-87044-32-4.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV