Alimpijada (Олимпиада) Aliaškievič (Олешкевич)

* 1930

  • „A druhého dne… Bylo horké léto. Zničehonic zapálili osm vesnic. Byly to Karpauka, Malinauka, Chatki, Liasuny, Bieražystyja, Kuzminka… Na poli stály dvě stodoly, kde kolchoz skladoval obilí, a ty stodoly – všechno podpálili během jediné hodiny. Stáli jsme venku, bylo hrozné horko, svítilo slunce. Ale kvůli kouři slunce nebylo vidět. Byl jenom strach. A také velké ponaučení. V Chatkách řekli, že kdo se necítí dobře, kdo je starý, ať se postaví stranou. Mysleli jsme, že je odvezou, oni je ale zahnali do stodoly a zapálili. Tak tam v té stodole uhořel dědeček našeho zetě. Po válce jim tam postavili památník.“

  • „Ještě jsme se ani neprobudili a kolem nás už duní tanky. Obklíčili vesnici, nebyla nijak velká. Němci obcházeli domy. Sbalte si věci, zapřáhněte koně a jedeme. Kam jedeme? Ženou nás do Německa. Já mám bratra, narozeného v roce 1926; je mladý, ale zdravý, vysoký, toho určitě vezmou do Německa. Tak ho otec položil na povoz, naházel přes něj různé krámy, nás se sestrou posadil nahoru na něj a vyjeli jsme. Vezli nás přes naši vesnici. Kdo byl doma, stál na dvoře, a my jedeme dál. Já celou cestu brečím. A Němec říká: ‚Neplač, děvče, budeš v Německu, budeš jíst polévku.‘ Říkám si ‚pukni, mizero‘. A matka, jak šla, nikdo si jí nevšímal. Tak se vrátila domů. A my jsme jeli dál. V další ulici byla nemocnice a u té nemocnice se konvoj zastavil a Němec odešel od vozu. Z druhé strany ulice přiběhla žena a vzala mou sestru do náruče. A mně říká – dokud tu nejsou Němci, poběž k nám. Odnesla sestru a já jsem utekla.“

  • „Rozhodli jsme se s maminkou, že půjdeme na procházku. Byl slunečný, jasný den. Když jsme vyšli ven, maminka si všimla, že vysoko, vysoko jde bílý kouř z letadel. Byla překvapená, že letadla letí tak vysoko… Nedaleko od nás bylo vojenské letiště a letadla u nás létala nízko. Když jsme došli na náměstí, byl tam sloup s černou parabolou rozhlasu. A u toho sloupu stál dav lidí. Šli jsme tam a v rádiu hlásili, že nás bez vyhlášení války napadlo hitlerovské Německo. A ještě téže noci bombardovali Homel. Vypukla strašná panika. V domě bylo hodně dětí, všichni lidé byli mladí. Shlukli se, všichni křičeli, a pak přišel ředitel závodu a všechny odvedl do sklepa. A ráno byl vydán příkaz nerozsvěcet světla. Nevyvěšovat prádlo. Zalepit okna. A každý si měl vykopat v lese úkryt. Tak jsme tam proseděli celé dny. Probíhaly přípravy na evakuaci, ale byl nedostatek dopravních prostředků. Ředitel řekl, že pokud chce někdo odejít, ať si vezme koně a jde. Táta vzal povoz a náš soused vzal povoz. Tak jsme sebrali své saky paky a vyrazili na cestu. Jak jen jsme vyjeli na cestu…, silnice tehdy nebyly asfaltové, byly obyčejné a vedle nich vedla železnice. Co tam se dělo! Vojáci chodili, bučely krávy, koně řehtali, ovce bečely, děti plakaly. A nad hlavami bojovala letadla. A pak najednou obrovská exploze – jedno letadlo bylo sestřeleno a spadlo do lesa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Minsk, 09.07.2021

    (audio)
    délka: 01:25:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jediné, čeho se bojím, je válka - zažila jsem příliš mnoho utrpení, viděla příliš mnoho smrti

Alimpijada (Олимпиада) Aliaškievič (Олешкевич), 2021
Alimpijada (Олимпиада) Aliaškievič (Олешкевич), 2021
zdroj: Post Bellum

Alimpijada Aliaškievič (v přepisu podle ruštiny Olimpiada Oleškevič) (rozená Kašalava) se narodila 30. ledna 1930 ve vesnici Uborki v Lojeuském okresu Homelské oblasti tehdejší Běloruské SSR v rolnické rodině. Otec Mark Parfianovič Kašalau byl negramotný, pracoval v kolchozu. Matka Jeudakija Sciapanauna Kašalava byla v domácnosti a starala se o čtyři děti. V letech 1932–1941 rodina žila v Karynieuce, kde otec pracoval v cihelně. Během nacistické okupace žili ve vesnici Uborki, skrývali se v jiných vesnicích a v lese. V roce 1947 Alimpijada dokončila školu v Uborkách. Vystudovala střední zdravotní školu v Homelu. Na základě umístěnky dva roky pracovala jako felčarka ve vesnici Kruhovičy. Vdala se za Ivana Ryhoraviče, pracovníka okresního stranického výboru ve vesnici Hansavičy. Narodily se jim dcery Larysa a Tamara. Manžel se stal předsedou kolchozu ve vesnici Chatyničy, Alimpijada pracovala jako felčarka ve vesnicích Chatyničy a Razdzialavičy. Poté, co byl její manžel jmenován předsedou rady obce Napa, Alimpijada pracovala v napském zdravotním a porodnickém středisku jako felčarka. Po smrti manžela Alimpijada dostala byt v Minsku. Absolvovala kurz fyzioterapie v Babrujsku. Po odchodu do důchodu pracovala ještě sedm let jako fyzioterapeutka. Alimpijada se donedávna zabývala veřejnou činností – vystupovala s vyprávěním o válce v městské knihovně. Pomáhala v kostele, bílila zdi a uklízela. Předvádí na výstavách své výšivky.