Louise Hermanová

„Když jsem přišla, tak první moje bylo, že jsem chtěla za otcem. My jsme byli nahnaní do takové sklepní místnosti. Když jsem se dopátrala, tak sestra – my jsme nesměli opustit tu místnost, ale já jsem přesto šla, aniž jsem to věděla, tak jsme byli vlastně v těch vrchlabských kasárnách, kde ta marodka byla - mi řekla, že ráno otce s těžkým zápalem plic a s vysokou teplotu vytáhli z postele a zařadili do transportu. Že pravděpodobně ani tu cestu nemůže přežít. Tak jsem se vrátila, strašně brečela a lehla si na zem. Tam nic jiného nebylo, tam byl jenom beton a jenom lidi. Položila jsem si hlavu na baťoh a brečela strašně. Natáhla kabát přes sebe. Pro mě spadl svět. Tím, že jsem neměla tu matku, tak otec byl pro mě úplně všechno. Do dospělosti, když jsem měla dovolenou, tak jsem ji trávila s otcem. Byl úžasný vztah mezi námi. Pro mě spadl svět zkrátka. Najednou jsem slyšela strašný kravál a rámus, pak nastalo hrozný, hrobový ticho, tak jsem vylezla zpod kabátu a měla jsem na tom kabátu položený proužek papíru. Tam bylo moje jméno a číslo. A nikdo (nebyl – pozn. autora) než v tom druhým rohu. Tam byly asi čtyři ženy. Teď jsem se hrozně lekla, tak jsem vstala, šla k těm lidem a říkám: ,Prosím vás, kde jsou ti lidi všichni?' -- ,To my nevíme.' Takže celý můj transport, až na tyto čtyři ženy… prostě byli pryč. To jsem se dozvěděla po válce – komplet tento zájezd šel do Osvětimi a do plynu. Oni asi mysleli, že jsem mrtvá, protože oni volali a tam byla jenom koule přikrytá kabátem.“

„Jsme stáli apel, to ti Němci vymysleli hrozně moudře. Báli se vzpoury, tak pískali na apel a my jsme jak blbí stáli čtyři hodiny na pražícím slunci a čekali, až nás přijdou spočítat. A nikdo nepřišel. Až najednou nad námi letadlo a moje kamarádka řekla: ,To byli Angličané.' Povídám: ,Prosím tě, ty jsi se zbláznila?' To letadlo kroužilo nad táborem a vrátilo se a pak jsem i já viděla, že mělo na trupu anglický znak. My jsme byly ženský, které nemají tušení o tancích, o kanonech a tak dále. My jsme slyšely to dunění, páč to je slyšet kolik kilometrů. My jsme tušily už, jenomže když jste takhle na tom… my jsme byly po pochodu smrti… ti, co přišli z toho Hamburku, z toho Neugrabenu, kolem Hamburku, na tom byli podstatně lepší. V Bergen-Belsenu už ležely mrtvoly na zemi, umírající se tam plazili a nikdo už na tu latrínu ani nedošel, tam už byly ve všech možných barvách výkaly, protože už tam byl tyfus. Tam už se mě nemůžete na nic ptát, protože tam už nic nebylo. Tábor byl v takovým stavu. Proto tam všechny nahnali ze všech stran, aby ti, co nějak přežili, tam ještě pochcípali. Já to jinak říct nemůžu... tam už nebyl vůbec žádný režim, tam byl chaos. Když už jsme viděli to letadlo, tak to už teprve… ti Němci využili tu dobu, co nás tam nechali stát, aby zmizeli. Tam zůstal akorát vedoucí tábora.“

„Odehrálo se to, co se odehrálo u všech transportů. Vždycky ráno, ve dvě, ve tři hodiny, osvětlené všecko… psi, řvaní… vždycky to samé… napravo, nalevo a tak dále. Když jsme šly, tak nás šlo pět set žen na tu práci (z Osvětimi do tábora v Christianstadtu – pozn. autora). Z Osvětimi se nikdo normálně nedostal. To byl jediný transport z českého rodinného tábora, který odešel z Osvětimi. Taky jsme byly šťastný, páč jsme doufaly, že kam přijdeme, nebudou plynové komory. Představte si, že byste za deset minut nevěděli, jestli budete mezi živými. To se musíte pokusit se do toho vžít. Jeden můj kamarád, taky už bohužel nežije, byl na té jednatřicítce... To jsme byli spolu u těch dětí. To jsme to neměli takhle rozdělené, to jsme byli, i ta Ruthka (Ruth Bondyová – pozn. autora), v jednom velkém bloku, kde byly děti, a měli jsme to rozdělené po skupinkách podle věku. Každý měl tu svoji skupinku. Tento kluk, já si na to pamatuji, po osmačtyřicátém roce sem každý rok přijížděl, pokaždé přijel ke mně. Byl tady týden. Já jsem mu jednou řekla: ,Hele, já na to nemůžu zapomenout, jak tenkrát ráno, než začala práce po snídani…‘ On vyšel ven před bránu a přišel zpátky. Bylo to zjara, byla zima. Já ho vidím, jak jde, třásl se, přišel dovnitř, mnul si ruce a řekl: ,Máme to dobrý, přišel další transport.' Že ještě máme šanci tři dny, než ,zpracují' tento transport. Když jsem mu to připomněla a říkala, tak on úplně ztuhnul, byl bílý jako stěna a říká: ,Ty, Lízo, to jsem opravdu řekl?' Ten pud sebezáchovy je neskutečně silný, že tak strašně klesne… že máme ještě šanci den, dva přežít. Přišli noví lidé.“

„Fredy Hirsch dělal oddělení při radě starších, staral se o děti a o mládež. To byl říšský Němec, pocházel z Cách a měl vysokou tělovýchovnou univerzitu. Byl to úžasný člověk, vytrénovaný, sportoval… a jednou větou bych chtěla říct, že jemu vděčím, že jsem přežila. My jsme se znali už z Prahy ze hřbitova, kde byly sportovní hřiště. Jak už jsem říkala, že jsme nikam nesměli, tak na židovském hřbitově byly i tenisové kurty, fotbalové hřiště a pískoviště pro malé děti. On emigroval z Cách v domnění, že Československo nebude obsazeno. Když přišel do Terezína, tak všechno organizoval. A později i v Osvětimi, což nám opravdu zachránilo život. On byl Němec a uměl nějak s Němci správně, vhodně mluvit a oni ho akceptovali. Ona i o něm vyšla knížka v češtině a v němčině. Bohužel nepřežil. Byl hrozně čestný člověk - on těm lidem slíbil, že zůstane při nich, a měl obrovskou autoritu a důvěru, protože měl vliv u Němců. Například v Osvětimi byl zřízen takzvaný dětský blok.“