Mgr. Václav Hurt

* 1957

  • „První výslech byl asi třetí den poté, co jsem se tam nastěhoval. To mě odvezli do Stodu a ta nabídka byla jasná. ‚Pane vikáři, teď jste se přistěhoval a určitě byste se nechtěl zase brzo stěhovat a my do toho máme co mluvit. Tak by bylo dobrý, kdybychom spolu dobře vycházeli. Pro začátek kdybyste nám třeba pověděl, kdo chodí v neděli do kostela. My to stejně víme.‘ Kdybych jim to řekl a podepsal, tak by mně příště mohli vyhrožovat, že to těm lidem řeknou, že jsem to o nich řekl na policii. Od začátku jsem odmítal a některé protokoly jsem je nechal přepsat nebo jim řekl, že je nepodepíšu. Takže jsme si pak našli způsob, jak spolu vycházet. Oni mi nakonec posílali pozvánky a já jezdil do Stodu na policii, Veřejnou bezpečnost. Mluvil jsem s nimi. Snažil jsem se mluvit o obecných věcech, o přírodě, o horách, o řekách, a oni to vždy stočili na to, aby ze mě dostali nějaká jména. Myslím, že se jim to moc nepodařilo. Trvalo to asi rok, kdy jsem měl každý měsíc jeden výslech. Potom další rok se soustředili na lidi, co chodili na faru, a mě vyslýchat přestali. Byla to taková vlna, kdy tehdy odvezli asi dvacet mladých lidí k výslechu. Některým děvčatům bylo patnáct let. Přijela volha a odvezla je z domu většinou do Plzně. Prošli i pětihodinovými výslechy, kdy byl člověk úplně sám.“

  • „Z Albertova se šlo na Vyšehrad, kde to mělo skončit. Pak jsme šli zpátky. Tak jsem vlastně prošel celou tu cestu. Musel jsem se vrátit domů, protože v Hrabové jsme měli na sobotu domluvené sundávání lešení, aby se mohla dodělat střecha. Z Národní jsem odešel těsně před zásahem. Byl jsem někde v prvních řadách a seděli jsme tam asi půl nebo hodinu na zemi. Proti nám stáli policajti. Trochu jsem se za to styděl. Ještě mě pustili Mikulandskou. Myslím, že za mnou už nikoho nepustili. Pak to zavřeli a zmáčkli. Jel jsem domů posledním vlakem, a když jsem dojel, tak jsem si pustil Svobodnou Evropu a zjistil, co se stalo.“

  • „Výslech si dobře pamatuji. Nabídka spolupráce tam byla trochu v pozadí. Asi nebyla to hlavní. Spíš šlo trochu o zastrašování. Pak jsem měl nejvíc výslechů ve svém prvním sboru v Merklíně v západních Čechách. Mezi spolužáky to bylo různé. Jeden z nich se s ním přátelil. Tomu jsem nerozuměl. Pak jsem odmítl chodit i na nějaké ročníkové setkání, kde byl, protože jsem mu nedůvěřoval. Myslel si, že když jim něco řekne, tak je oblafne a může tak něco ovlivnit v pozitivním slova smyslu. Tak to byl hodně naivní. Většina z mých spolužáků řekla, když je kontaktovali. Někoho zvali do hospody, jiní tím úplně prošli. Třeba mého dobrého přítele Pavla Rumla vůbec během studia nekontaktovali. Na vojně se ho ale pokusili zavřít do vězení a téměř jim to vyšlo. Šel po něm nějaký kontráš a obvinil ho a měl z toho soud. Takže to úsilí tam bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litomyšl, 27.04.2018

    (audio)
    délka: 03:19:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na bohosloví byl skoro každý z nás kontaktován StB

Václav Hurt v mládí
Václav Hurt v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Václav Hurt se narodil 11. května 1957 v Čáslavi. Dětství ale prožil v krkonošské horské osadě Hořejší Herlíkovice, kde rodiče pracovali jako správci v rekreačním středisku Českobratrské církve evangelické. V letech 1976 až 1981 vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Během studia se oženil s Ursulou Weissovou a postupně se jim narodily čtyři děti. Při prvním kněžském působení v Merklíně se snažil různými setkáními stmelit komunitu mladých evangelických věřících. Pravidelně proto končil u výslechů StB a nakonec mu v roce 1985 odebrali souhlas k výkonu kněžské služby. Několik měsíců pak pracoval jako dělník v pekárně a cihelně, než ho poslali na opačný konec republiky, do Hrabové, kde opět mohl pečovat o věřící. Tlaku se ale nezalekl a dál se scházel s lidmi aktivně působícími proti totalitnímu režimu. Patřil také k účastníkům demonstrace na Národní třídě v Praze, která proběhla 17. listopadu 1989 a předznamenala pád komunistického režimu. S dalšími lidmi poté v Hrabové založili Občanské fórum, jehož se stal předsedou. V roce 1994 odešel se svou rodinou do Mladé Boleslavi, kde do roku 1999 sloužil jako evangelický farář. Následně vykonával duchovní službu v Bošíně, znovu v Mladé Boleslavi a od roku 2012 působí v Litomyšli. Jako vojenský kaplan se také na přelomu tisíciletí účastnil mise SFOR II v Bosně a už několik let se s manželkou věnují pěstounské péči odložených novorozenců, aby je uchránili od vývojových následků způsobených pobytem v ústavu.