Vladimír Kolář

* 1936

  • „Když na mě přišla řada, tak v komisi seděl nějaký Vrzák z Temelína, on znal moji maminku tak od vidění ze vsi. Temelín byla sousední vesnice. On na ni zakýval, abychom na tu komisi nešli, abychom šli k němu. Komise mezitím vykuřovala na chodbě. My jsme k němu šli a on povídá mamince: ‚Kam ten váš kluk chce jít?‘ Maminka říkala: ‚On by rád na průmyslovku do Písku.‘ My jsme měli v Písku tetu, která tam bydlela. On říkal: ‚To je vyloučený. Podívejte, vy jste kulaci. A on se může jen vyučit zedníkem a nebo horníkem. Jen tyhle dvě možnosti má, ale do školy do žádné nemůže.‘ A já jsem říkal, jestli bych se nemohl jít vyučit místo Franty Mixů do MASU do Sezimova Ústí. ‚To by šlo. Tak nepůjdeš před komisi. Já vyvolávám jména, tak já tě přeskočím, že už jsi jako zařazený. Oni stejně neví, kdo už byl a nebyl před komisí.‘ Takovým podfukem jsem se dostal do Kovosvitu do učení. Takže jsem se mohl vyučit.“

  • „Lidi tam nechtěli, protože v JZD byl předsedou jeden soudruh, který mával celou vesnicí, který jezdil denně do Týna na okresní národní výbor. Na okresním národním výboře se snažil vetřít mezi komunistickou špičku, která mávala s okresem. Ale oni věděli, že je to takový šplhoun, by se dalo říct. Byl by ochotný udat jednoho jako druhého, nechtěli ho mezi sebe. A tak on, aby dokázal, že je dobrý komunista, tak tlačil na to, aby to JZD fungovalo, aby tam bylo [v Temelínci]. Ale dávali lidem takové dodávky, že je nemohli splnit. Takže naši dostali pokutu za nedodané mléko. Dostali 10 tisíc pokuty. Nebo 10 dní vězení. Tatínek by býval raději šel do basy si to odsedět, ale oni mu dali nůž na krk, že když bude v JZD, tak mu to prominou. Naši tam nechtěli, protože JZD chtěli lidi, kteří neměli pole. Ale chtěli založit JZD, aby se obdělávalo víc polí, ale nechtěli tam dělat. ‚Jak my k tomu přijdeme, my jsme tam žádné pole nedali, a teď vám budeme obdělávat pole vaše. To ani náhodou.‘ Takže oni dělali třeba v kravíně nebo v prasečáku. Maminka potom měla na starosti slepičárnu. Tu pokutu tatínek musel zaplatit. Oni mu to dali do splátek.“

  • „Tenhle děda, tchán můj, ten byl také v téhle skupině Šumava II. A tchán říkal: Chodil jsem po rajoně, nejenom jsem roznášel poštu, ale vybíral jsem schránky. Tak jsem to přinesl domů a třídilo se to. A když to byl dopis určený pro polici třeba do Týna, tak jsem to dal stranou. To se muselo opatrně rozlepit, podívat se, co tam v tom je, a potom se nějakým způsobem kontaktoval člověk, který tam byl uvedený, že třeba schovává obilí nebo že u něj přenocoval cizí člověk. Ale protože nikdo to nemohl poslat doporučeně, protože nemohl přijít na poštu a říct heleďte, tadyhle doporučeně jedno psaní, a tam by byla adresa policejní ředitelství Týn nad Vltavou, to si nikdo nevzal na triko, že by takovýhle dopis poslal, protože by se vědělo, že je udavač. To byly anonymní udání, tak se pátralo po tom, kdo to mohl napsat, pak se sháněly informace, kontaktoval se ten člověk, který byl udaný a který dával tipy, kdo by to mohl být, ten udavač.“

  • „V těch Strakonicích, přece jenom tu školu nějakou jsem si chtěl udělat, tak jsem se tam hlásil do večerní průmyslovky. Tady [v Týně nad Vltavou] se otevíral totiž první ročník průmyslové školy a já se do ní hlásil taky, ale nevzali mě ani ke zkouškám. A já se dozvěděl, že ty zkoušky jsou. Tak jsem šel za vychovatelem a říkal jsem mu, soudruhu, já bych rád na ty zkoušky šel, ale proč já tam nemůžu jít, proč tam jdou ostatní a já ne? A on zrudnul a byl v rozpacích a nevěděl, co mi na to říct, mně to bylo trapnější než jemu, tak jsem mu napověděl a říkám mu, ono už nebylo místo, viďte, soudruhu. A on říká, ano, ano, nebylo místo, už pro tebe nebylo místo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sezimovo Ústí, 23.03.2018

    (audio)
    délka: 03:04:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemít v životě nepřátele

Vladimír Kolář, 1956
Vladimír Kolář, 1956
zdroj: Archív pamětníka

Vladimír Kolář se narodil 17. ledna 1936 v Temelínci jako prostřední ze tří synů sedláka. Jako malý chlapec musel rodině pomáhat v zemědělství, vázal snopy do panáků, oral, sklízel seno. Byl vychován ve víře a úctě k práci. Jeho nejranější vzpomínka je na to, jak otec 2. října 1938 odjel vlakem v rámci všeobecné mobilizace bránit hranici a za dva dny se vrátil domů, protože byla podepsána mnichovská dohoda. Maminčin bratr byl před válkou členem finanční stráže v Přední Výtoni, za války pomáhal partyzánům jako zprávařská spojka. Pamětník nastoupil v roce 1942 do obecné školy v Křtěnově, později ji Němci přesunuli do Temelína. Po absolvování čtyř let na měšťanské škole v Týně nad Vltavou nesměl Vladimír Kolář dále studovat kvůli svému původu, rodina vlastnila 18 hektarů půdy a lesů. Díky přímluvě rodinného známého se směl vyučit nástrojařem v Kovosvitu v Sezimově Ústí. Dostal umístěnku do zbrojovky ve Strakonicích, kde pak dva roky studoval večerní průmyslovku. Jeho teta lékařka mu zařídila možnost studovat na průmyslové škole v Písku. Po dvou letech vojenské služby v Olomouci začal pracovat v Kovosvitu v Sezimově Ústí, oženil se a měl tři děti. Jeho tchán byl za války členem odbojové skupiny Šumava II. Vladimír Kolář se po čtyřech letech v Kovosvitu dostal do konstrukce, kde pracoval až do důchodu v roce 1996. V srpnu 1968 zvažovali s manželkou emigraci do Rakouska, nakonec se rozhodli kvůli starým rodičům zůstat v Československu. V roce 1988 jim stát vyvlastnil dům a pozemky kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Po roce 1989 byl znechucen z toho, jak komunisté převlékli kabáty a dnes se vydávají za demokraty.