Pavel Kreml

* 1954

  • „My jsme to měli s Pejšou a ostatníma klukama jako sport. My jsme se vždycky někam přihlásili, oni nás nevystavili, ale my jsme se takhle sešli. My jsme se třeba neviděli celej rok, ale věděli jsme, že se uvidíme, protože se tam přihlásíme a pak si půjdeme ty obrázky vyzvednout, protože nám je nevystavěj, a tam se sejdem, půjdem na pivo, dáme řeč a tak.“

  • „‚Kraj, v kterém žiji a pracuji‘ se to jmenovalo. To bylo zadání. Tak já jsem udělal obrázek. To byla cikánka, ale blonďatá, portrét. A pak ještě mapu republiky, jako Severočeskej kraj, tam byly pivní zátky. Tak jsem samozřejmě nebyl vystavenej. Ještě mi řekli, že těma zátkama jako že urážím. A tu cikánku, tu mi poškrábali. Tam přes obličej byl šlic. A jeden mi říkal: ‚No, to tady nějakej říkal, že to není malovaný, tak to takhle zkoušel.‘ Tak to zničili prostě. Pak to teda nemohli vystavit, když to bylo zničený. Tak to byla takovádle omluva.“

  • „Všechno, co děláme, proč to děláme. Neustále hledali pozadí – co za tím je. Ale ono nebylo. Takový leitmotiv byla patafyzika, kterou pro nás objevil Eda Vacek, ta dělá dojem, že je to průserářský, ale není – vždyť je to jenom jinej náhled na danou věc. Ta patafyzika, ta jim teda vadila. Tam byl výzkum toho, jak je slyšet, když jde člověk na záchod v paneláku. Takovýdle voloviny. Prostě patafyzika, ale hledat v tom nějakej zdroj odboje, to byla naprostá pitomost, o to tam vůbec nešlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Novosedlice u Teplic, 23.10.2017

    (audio)
    délka: 01:06:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když namaluju ruku, chci, aby tam ta ruka byla. Já neustále slyšim – ty vole, jdi s tim pryč. Já se ale snažim, aby ty moje obrázky vždycky byly o něčem

Kreml_2.jpg (historic)
Pavel Kreml
zdroj: archiv pamětníka / Jakub Zvoníček

Pavel Kreml se narodil 27. září 1954 v Teplicích. Odmala se věnoval malbě. Byl zakládajícím členem výtvarné skupiny Terč a členem Patafyzického kolegia inspirovaného surrealismem a dadaismem. Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Pako a patrně kvůli této činnosti a přátelství s význačným teplickým disidentem Eduardem Vackem absolvoval řadu výslechů a domovní prohlídku. Začal vystavovat ilegálně na bytových výstavách a v plenéru. Koncem 80. let se stal známým pro své portréty slavných osobností, jejichž portrétováním se živí dodnes.