Ing., CSc Erik Navara

* 1931

  • „No na té Báňské tehdy byl ten rok, kdy byl takzvaný rok, že se umožnilo studium vybraným dělníkům bez maturity. Já nevím, jestli si na tu akci pamatujete. Ona trvala myslím asi dva roky. U nás zrovna padla do toho období, kdy já jsem přišel do té Ostravy. Takže najednou před tím třeba na tu metalurgii, hutnictví bývalo v ročníku třeba třicet, ale teď nás najednou bylo asi osmdesát. A oni většinou, ale tak půl na půl byli ty z toho dělnického kurzu. A ti byli hodně komunisticky zaměření. A já jsem měl, jak bych vám to řekl, kádrový stroupek tím, že jsem byl v té Anglii. To už teď vím, tehdy jsem to tak netušil. Pak jsem nějak cítil, že musí nějak dát najevo, že souhlasím s režimem a podobně. A stalo se toto: společenské nauky byly hrozně důležité, na to se muselo chodit, to znamená marxismus. A byly v podstatě dvě takové skoro bible. Dneska už vůbec nikdo neví, co to bylo. Ale jedna se jmenovala Dějiny VKSB a druhá byly Otázky leninismu. Obojí má tam předmluvu Stalin. A ty knihy se víceméně téměř musel každý koupit. Ony nebyly zrovna drahé. Jenže v Ostravě byla prodejna Sovětskaja kniga. Já jsem tam šel a tam byly strašně laciné knížky, ovšem většinově je nikdo nekupoval. Jenže ono tam taky bylo oddělení anglické, protože v Moskvě vydávali některé knihy i v angličtině. A ty se dostaly do té prodejny a byly úplně za babku. Za šest nebo osm korun. A já jsem obě ty knihy Dějiny VKSB a Otázky leninismu v té Sovětské knize koupil v angličtině. A když to potom viděli ti komunisti, napřed to okukovali, ale když viděli, že je to vydané v Moskvě, protože to bylo Foreign Languages Publishing House Moscow. A oni se mě ptali: ‚Můžeš to číst?' Já jim na to řekl: ‚Já čtu anglicky jako česky.' A ono jim to tak trochu imponovalo, protože nikdo nevěděl anglicky v celém ročníku, to není jako dneska vůbec. Tak jsem tu vysokou Báňskou prošel, i když jsem tam byl v jakési partě, kde už jsme byli dosti otevřeně protikomunističtí, ale drželi jsme se zpátky, aby to o nás nevěděli no. Ale už to bylo úplně jasné politicky.“

  • „No tak plány byly, aby přijela do Švédska. Protože nikdo nevěděl, jak to bude po té invazi pokračovat. Jestli hned zavřou hranice, naštěstí se to nestalo právě. To ještě spousta lidí vyjela ven po té okupaci. To možná víte. –„Vy jste napsal manželce?“– „No, aby prodala wartburga, co jsme měli. To udělala. A ať prostě nějak odevzdá byt a přijede za mnou. ,Počítej s tím, že jedeš za mnou a že se nebudeme vracet.' A ona potom zas dostala švédské vízum. Vlastně ne, začalo to tak, že si vybavila vízum rakouské. Protože v Rakousku jsme také měli příbuzné a ona tam před tím… My jsme jednou měli cestu ještě za komunistu do Rakouska. Dovolenou jsme dostali, Rakousko a Jugoslávii tehdy. Takže ona si říkala: ,To je pro mě jednodušší, s Rakušany to vyřídím a jedu do Vídně.' A z Vídně mi dala vědět, že je ve Vídni a že si připravuje batoh. To už bylo dobrý, jak už byla ve Vídni, to už byla ve svobodném světě. To už pak hned zažádala na to, kdy přijede do Göteborgu. Ale tam s pomocí mého příbuzného, který tam byl spolumajitel hotelu Bost ve Vídni. On už bohužel umřel. To byl výborný člověk. Tak oni vyřídili formality, to se ještě muselo žádat vízum přes Německo, Dánsko, protože jela vlastním vlakem. Ale to všechno se ve Vídni vyřídilo a přijela do Švédska za mnou.“

  • „Vzpomínám si, ovšem až dodatečné jsem zjistil její hlavní důvod, ony byly vlastně dva. Jednak to bylo to, že otec byl docela prozíravý a věděl už nějak od roku 1935, 1936, že Hitler prostě vyvolá válku. No a my jsme měli a máme teda příbuzné v Americe. A rodiče se rozhodli, jako že, protože se čekalo, že bude válka na našem území. Ono potom z toho nebylo, protože byl ten Mnichov, byla ta dohoda. A v 1939, když přišli Němci a udělali protektorát, tak to byla prostě okupace, ale žádná válka. Ale to naši nevěděli tehdy a řekli, a řekli, že bude lepší, když kluk bude mimo. A my už snad přežijeme. Taky samozřejmě přežili. Takže jsme jeli do Ameriky a já jsem tam chodil rok do anglické školy. Ve věku sedm a osm mi bylo, když jsme se vrátil. Na té lodi Evropa, jak jsem s tátou, naposled a poslali jsme to mámě jako pohlednici. A potom cestou zpátky mě dovezli do Chicaga příbuzní, tam mě posadili na vlak, který jel do New Yorku a v New Yorku zas rodina Vydrova, to jsou také čeští ale dávní emigranti, mě vyzvedla a posadili mě potom zase na loď, to si pamatuju všecko. Dokonce si pamatuju na tu dívku, která jela se mnou v kajutě. Ona se jmenovala Barbara, byla to vlastně Němka a ona tehdy jela k babičce a dědečkovi do Německa. Já doufám, že se jí podařilo vrátit zpátky, než začala válka. Nic o ní nevím, ale to jsme probíhali celou loď spolu. Byl tam dětský koutek. Vzpomínám si na tu cestu.“

  • „Jednu vzpomínku mám na ty pitomý volby, víte. Takovýhle byly volby za komunistů. Byl volební rok a jednou nás třeba nahnali najednou: ,Všichni do vycházkových a jdete na volební schůzi v Levicích.‘ No, tak to se muselo jít. Pod velením poddůstojníka, byli jsme ještě nováčci a teď jsme šli do jednoho sálu, kde nějaký politik, on to byl předseda nějakýho jednotnýho družstva z nějaký vesnice, hodinu a půl mluvil maďarsky. Totiž v těch Levicích, to je jižní Slovensko, tam skoro každý umí maďarsky. My jsme nerozuměli ani slova, to byla taká otrava. Já jsem usnul, pochopitelně, při tom. No, a potom přišly volby, tak se řeklo: ,Teď půjdete volit a dostane každý volební lístek. Jeden bude hrát na harmoniku a vy demonstrativně ten lístek, co dostanete, tak hodíte do tý urny.‘ Něco jako plenta neexistuje! Muselo to všechno být manifestačně, ty volby.“

  • „Ale začalo to tím, že jsem normálně ráno vstal. Chystal jsem se jít z koleje, kde jsem měl studentský byt v té době, do ústavu a teď najednou vidím, on tam byl televizní sál v přízemí, tehdy ještě byla černobílá televize jenom, ale ten sál, tam byla obyčejně puštěná televize večír, kdy studenti chodili na večerní programy, filmy a na zprávy. Ráno tam nikdo nešel. Teď já najednou vidím, stojím v tom foyer, chystám se jít jako ven, že všichni jdou do toho televizního sálu. Tak se ptám: ,Proboha, co se děje? Co je v té televizi zajímavýho?‘ A oni na mě: ,A ty nic nevíš? To je reportáž z Prahy.‘ Teď jsem viděl, co se děje v Praze, že prostě přišla ta okupace. Takže já jsem to viděl takhle úplně z ciziny, zdaleka, ale samozřejmě hned to dávala televize švédská, to ráno. No, to se ví, jak jsem tam napsal, já už jsem ten den do ústavu nešel, protože jsem z toho měl šok. Teď jsem si říkal, žena je v Košicích, dcera je v Americe, zavřou hranice, nezavřou hranice, co bude dál?“

  • „Veškerá ta korespondence byla v srpnu 38 a to jsme bydleli tehdy v Manly s otcem u strýčka v Americe. Prostě ta korespondence byla mezi mým otcem a Albertem Einsteinem, který tehdy taky byl někde na letním bytě. Já už teď nevím kde, ale v těch dopisech ta adresa je. Všechno to byl srpen 38, potom otec odjel a tohle skončilo. Já nemyslím, že se oni osobně setkali. Myslím, že ne, že to byla jenom korespondence, že osobní setkání myslím nebylo, protože v tom New Yorku potom Einstein nebyl. On byl někde na West Pointu, já už teď nevím, jak se to jmenovalo. No, prostě taky někde na letním bytě v té době. Ale ta korespondence byla živá, to každý týden byl nějaký dopis. A teď jste se ptali, samozřejmě, ty dopisy byly schovaný, že o nich celou válku nikdo nevěděl. Dokonce tam bylo v tom prvním dopise Einsteinovi, že musí zachovat totální, zachovávat tajemství, aby se to nikdy neprozradilo, což se neprozradilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětníka - Jihlava, 02.03.2017

    (audio)
    délka: 01:04:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 13.07.2023

    (audio)
    délka: 01:54:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za normalizace bylo hrozné to, že se kazily charaktery

Erik Navara v mládí
Erik Navara v mládí
zdroj: PNS

Erik Navara se narodil 24. února 1931 v Brně. Vyrůstal s rodiči v Telči. Před válkou vzal otec pamětníka do Spojených států amerických ke strýčkovi. Otec František se tam tajně sešel s techniky amerického námořnictva, kterým předal svůj návrh na protiponorkové torpédo. S námořnictvem ho propojil Albert Einstein, se kterým si František vyměnil několik dopisů. Před začátkem války se pamětník vrátil do Československa. V roce 1953 vystudoval hutní fakultu a následně nastoupil na vojnu na Slovensko. Na Slovensku začal pracovat v Košicích na Akademii věd. V šedesátých letech se mu podařilo vycestovat do Švédska na stáž a byl tam i v době invaze do Československa v roce 1968. Manželce pamětníka se podařilo z republiky dostat za ním a ze Švédska se už domů nevrátili. Erik Navara pracoval nejprve na univerzitě v Göteborgu a následně na nové univerzitě v Luleå. Odsud odjel na dva roky na práci do Zambie. Po návratu do Švédska se jim po Africe stýskalo, a tak pamětník získal místo na univerzitě v Zimbabwe, kde Navarovi žili do roku 2001. Po pár dalších letech ve Švédsku se rozhodli pro návrat do České republiky. Dnes (2023) žijí v Jihlavě.