Marie Bartoňová

* 1928

  • „Chvíli bylo ticho, ale najednou vtrhlo do Štramberka gestapo, k nám do baráku. A teď si představte, že jeden gestapák přišel do kuchyně za tatínkem a přecházel do pokoje. A jelikož ta prkna, vždycky se dlouho drhla, se prohnula, jak udělal krok z té kuchyně do toho pokoje, ta prkna se pod ním zhoupla. Tak zařval na ty gestapáky a ti museli roztrhat tu podlahu. Mysleli, že tam jsou umístěny zbraně. Já, jelikož jsem byla malá holčička, tak jsem začala plakat. Maminka mne chytla, zakryla mi ústa, abych neplakala, aby nás také nezastřelili.“

  • „Přijela jsem tedy (k rafinerii – pozn. ed.), ale bylo to tam nějak z druhé strany a tam byl drátěný plot. Za tím plotem byla hlídací budka a tam byl jeden esesák a kouřil a kouřil a kouřil. A já už jsem byla tak smutná, že jsem si říkala panebože, jak já se dostanu zpátky domů. Já přece nemohu v Opavě někde nocovat, vždyť zmeškám vlak do toho Štramberka. Tak jsem se připlížila, skrčila jsem se a podle toho drátěného plotu jsem šla. A teď si představte, jsem přicházela k té budce. A z té budky vyběhnul ještě jeden esesák, vytrhnul revolver a řekl halt! Vytáhl ten revolver proti mně. A ten druhý esesák, představte si, i to jsou dobří lidé, ho plácnul po ruce a říká Was das, das ist eine Mädchen. Já nevím, jestli to říkám dobře. A ten mi určitě zachránil život.“

  • „Oni (partyzáni – pozn. ed.) chodili k nám, k našim, k našemu baráčku. A to bylo vždycky buch, buch, buch, na stěnu. To byla vždycky taková značka (znamení – pozn. ed.), že už se tam připlížil nějaký ten chlapec z hor od těch partyzánů a že tam bude mít připravený ten pytel s jídlem. Jelikož my jsme bydleli v uličce a bylo to stranou, tak si tam mohli pro to ti chlapci z hor k nám chodit, protože náš baráček byl stranou mimo hlavní silnici. A oni tím ouvozem, s horečkou se tam připlížili, vždycky dali tatínkovi to znamení na stěnu nebo na tu římsu. Tatínek potichoučku vyšel ven a já, i když jsem kolikrát už spala, tak jsem slyšela, že jim něco předává, některému tomu chlapci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 4, byt pamětnice, 08.11.2016

    (audio)
    délka: 01:06:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pomáhala jsem, když bylo třeba pomoci

11 - Marie Bartoňová
11 - Marie Bartoňová
zdroj: archiv pamětníka

Marie Bartoňová, rozena Babincová, přišla na svět 11. září 1928 v moravském městě Štramberk. Její otec za druhé světové války podporoval štramberské partyzány. Prožila těžké chvíle, kdy byla svědkem domovních prohlídek vedených gestapem, zatčení a uvěznění rodičů. V té době se musela sama starat o hospodářství. Riskovala svůj život, když otci i ostatním vězňům do Opavy vozila načerno jídlo a dopisy od rodin. Se svým mužem Jaroslavem Bartoněm, který byl též členem štramberského odboje, se po válce aktivně účastnila pravidelných sjezdů protifašistických bojovníků. Celý svůj život připomíná lidem hrůzy druhé světové války, aby na ně nebylo nikdy zapomenuto. V roce 2016 žije v penzi na Praze 4 – Podolí.