Mgr. Jan Špilar

„A když můj tatínek měl přednášku o duševní hygieně dětí v nějaké školce, tak to popisoval jako zpověď. Vlastně to dítě vyzpovídáte. No a na tohle konto musel na krajský výbor strany, tam mu sdělili, že žádný jeho dítě už nesmí studovat, že musím být jedině vyučen nějakým oborem bez maturity. Ostatní sourozenci už v té době byli na nějakých školách, tak se to týkalo mě. V Hradci Králové byl kadeřník a v Pardubicích byla praxe. A v Hořicích, myslím, byl nějaký umělecký stolař, tak to asi byly takové věci, které by mě zajímaly. Toho dřeva jsem se trochu bál. Kdežto ty vlasy mně přišly takové, že to doroste... Takže jsem zvolil tuhle profesi. Ještě chci říct, že to souvisí s tím, že člověk má ideály. Já jsem měl ideál toho kněze. Ale zároveň jsem třeba viděl nějaký film o námořníkovi, tak jsem zase chtěl být námořník. Pak jsem viděl film o nějakých detektivech, ta policie, jak brání tu spravedlnost. To mě také nadchlo. A pak jsem si uvědomil, že kdybych byl herec, že bych mohl hrát všechny ty role. Že bych mohl hrát kněze i policistu, že bych se vlastně mohl vtělovat do těch rolí. Takže jsem se přes kamaráda dostal k ochotnickému divadlu. Tak to jsem si také říkal, že to by byla další varianta – jít na konzervatoř. Ale protože jsem nemohl na žádnou střední školu s maturitou, tak jsem šel na toho kadeřníka.“

„Potom na těchto výsleších, oni spíš hledali, jak vás dostat z nějakého jiného důvodu. Ale věděl jsem, že nesmím nic říkat. Tatínek mně každé ráno při snídani říkal: ‚Najez se, ať to z tebe nevymlátí.‘ Pak jsem si jeden čas nosil s sebou, protože kamarádi říkali, nos si s sebou kartáček a zubní pastu, protože tam pak si nemůžeš ani vyčistit zuby, v té vazbě. Ale nikdy mě nezavřeli. Jen se vyptávali na takové lidi, co cestují do zahraničí. Oni se snažili přes takovou tu drobnou kriminalitu, přes takové nedodržování zákonů, ty lidi zmáčknout, aby jim zase donášeli na jiné lidi, aby byli všichni zapojení a všichni se báli a všichni abychom mluvili.“