Eliška Michalská

* 1932

  • „Měla jsem vystupovat v Prostřední Bečvě a jít ke Kubáňům a něco tam vyřídit. Pravidelně jsem jezdila s jedním šoférem a ten už mě znal a vždycky mně tam zastavil. Tehdy jel cizí šofér a ten nezastavil a já se ocitla až v Rožnově. Nevěděla jsem, kudy kam, a tatínek nevěděl, že jsem to nevyřídila. Vrátila jsem se až bůhví kdy dalším autobusem. Tatínkovi jsem to všechno vysvětlovala, a že jsem jim to nevyřídila. Holka pět, šest, sedm roků (dvanáct roků, pozn. aut.). Říkal mi, ať se nestarám, že to zařídí. Dodneška nevím, jestli se to vyřídilo, protože jsem to zvrzala.“

  • „Přišel tam takový menší člověk. Mluvil perfektně česky. Tatínek se vrátil asi v šest ráno z lesa. Samozřejmě byl ve spodkách a v košili. Akorát odhodil kalhoty a lehl si. Ten gestapák přišel, odhodil deku a říkal: ,No jo, ani se nestačil pořádně vysvléct.‘ Tatínek byl úplně vyjevený, protože byl rozespalý. Tatínek sáhl na noční stolek a on ho hrozně mlátil pistolí po ruce. To mě rozčílilo, tak jsem na něho zařvala, že je to taky člověk a co si o sobě myslí. Byla jsem tenkrát tak drzá, že jsem mu řekla, že se mu to možná všechno vrátí. Maminka po mně skočila a držela mně pusu, ať nekecám, nebo ji přivedu do ještě většího neštěstí. Ale mě to tak rozčílilo, že tatínka bil, tak jsem si pustila hubu na špacír. Chlap se na mě udiveně díval, ale doma se už nic nedělo, a pak si to prý s tatínkem hrozně vyřídili. Odvezli ho na Horní Bečvu na Valašku, kde bydlel soukromník. Ten to později vyprávěl. Jak je tam svezli a co tam s nima dělali. To jsem se dověděla, až jsem byla starší. Muselo to být hrozné.“

  • „Tatínek aby mohl podporovat partyzány... Měl dobrého kamaráda a s jeho dětmi jsme jako chodili na procházky. Měli jsme batůžky a v nich chleba a takové věci. Nechávali jsme to v hájovně a tatínek nám pak batůžky vycpal, aby to nebylo podezřelé. Do hájovny jsme nosili jídlo, ale nevěděli jsme to. To mně potom došlo, až jsem trochu brala rozum. Říkala jsem si, že se něco děje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nový Jičín, 15.10.2015

    (audio)
    délka: 02:17:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odvážný tajemník

Eliška Michalská v roce 1967
Eliška Michalská v roce 1967
zdroj: archiv pamětníka

Eliška Michalská, rodným příjmením Rosková, se narodila 8. března 1932 v Prostřední Bečvě. Když jí byly čtyři roky, otec Eduard Roska se stal tajemníkem v Horní Bečvě a rodina se tam nastěhovala do obecního bytu. Za druhé světové války patřil otec mezi významné a velmi aktivní členy odbojové skupiny v Horní Bečvě. Mimo jiné převáděl lidi přes hranice a podporoval partyzány. Ve dvanácti letech mu pamětnice pomáhala. Chodila s ním se zásobami pro partyzány a také předávala zprávy mezi jednotlivými členy odboje. Otce ale 5. listopadu 1944 zatklo gestapo a 9. ledna 1945 ho zastřelili v Kounicových kolejích. Krátce po osvobození nechal matku Adélu Roskovou s dvěma dcerami z bytu vystěhovat nový předseda místního národního výboru. Zoufalá matka tehdy neměla žádné zprávy o manželovi a nevěděla, zda je naživu, nebo po smrti. Měla velké zdravotní potíže a nedostávala žádný vdovský důchod, který jí uznali až několik let po válce. Rodina se nakonec přestěhovala do Nového Jičína, kde se pamětnice v roce 1953 provdala za Zdeňka Michalského. Ten předtím několik měsíců strávil v komunistickém kriminále, protože neoznámil připravovaný pokus o útěk svého kamaráda Miroslava Nového. Eliška Michalská žije stále v Novém Jičíně.