Elvíra Rábková

* 1934  †︎ 2020

  • „Odsun, to bylo to nejhorší. Všechny vystěhovali, jenom nás nechali doma. Otec toho vždycky litoval. My jsme byly poslední rodiny, které měly jít pryč. Všichni už byli pryč, a nás furt drželi. Otec a ty čtyři rodiny, co bydlely nahoře, dělali všichni v lese. Tenkrát nebyly motorový pily, všechno se dělalo ručně. V Petrovicích byl lesmistr a ten nás nepustil. Všechno jsme měli nabalené na odchod, a oni to zastavili a nepustili nás, protože neměli nikoho, kdo by robil v lese. Tím pádem jsme tam zůstali. Otec i všechny čtyři rodiny šli na lesní správu do Petrovic, ale už bylo pozdě, už nás nepustili. Stejně by to bylo špatný. Dědeček měl přes osmdesát roků a sestra Erika dva roky a bratři byli taky malí a teď to odstěhujte. Potom se rodiny v Červeným Dole odstěhovaly, ale musely to platit. Z čeho bysme to platili my? A tím pádem jsme zůstali doma. Zůstali jsme sami.“

  • „Kostel potom vystřelili do luftu, rozbili. Kameny byly až skoro dole u lesa. Vojáci to vyhodili do vzduchu. Dvě hospody tam byly. Dole byla nově postavená velká hospoda s velkým sálem, skoro jak ve Vojtovicích. Nahoře byla hájenka a vedle ní druhá hospoda. Tam ale nebyl sál, jen výčep. Chlapi tam chodili na pivo nebo na sodovku v neděli. Ještě tam byla hájenka a potom už byla cesta na Vilémovice (Nové Vilémovice). Tam jsme měli národní výbor, kostel a hřbitov.“

  • „Přišli Řeci a my jsme museli ven. Národní výbor nás vyhodil z Hraniček. Museli jsme jít do Vojtovic, kde nám dali barák. Museli jsme ho spravit. Všechno jsme stěhovali, i brambory, obilí, seno. Dědeček i babička byli staří a všecko jsme museli na vlečce tažené krávama vozit do Vojtovic. Bratři šli vždycky s krávama dolů a zpátky. Pak jsme zase museli odejít do domu ve spodní části Vojtovic. Zase jsme všechno museli vyházet a naházet na vlečku. Byla zima, začátek listopadu. Domů jsme přišli, neměli jsme tam okna ani kamna. Žádná místnost nebyla obytná. Nejprve jsme museli spravit kamna a opravit jednu světničku, abychom měli kde být. Všechno rozbitý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bělá pod Pradědem - Adolfovice, 09.09.2014

    (audio)
    délka: 01:38:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jediní zůstali

Svatební fotografie Elvíry Rábkové (Schlegelové)
Svatební fotografie Elvíry Rábkové (Schlegelové)
zdroj: archiv pamětnice

Elvíra Rábková, rodným příjmením Schlegelová, se narodila 10. června 1934 v dnes již zaniklé obci Hraničky (německy Gränzdorf) v Rychlebských horách. V této obci, která byla se svou průměrnou nadmořskou výškou 696 m n. m. jedním z nejvýše položených sídlišť v regionu, žila až do roku 1963. Její rodiče byli německé národnosti, ale na rozdíl od ostatních obyvatel obce je nezařadili do odsunu Němců. Místo toho je společně s dalšími čtyřmi rodinami určili na práci v místním lese. V roce 1948 ale tyto čtyři rodiny musely v rámci rozptýlení zbylých Němců odjet na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelovi zůstali jen proto, že měli několik malých dětí, které se nehodily na těžkou práci v zemědělství. Tyto čtyři rodiny později zažádaly o dodatečný odchod do Německa, který jim byl umožněn. Rodina Franze Schlegela tak jako jediná z Hraniček zůstala v Československu. Ještě v roce 1948 ale musela Hraničky opustit. Obec totiž úřady uvolnily na osídlení řeckým emigrantům prchajícím ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se tak musela odstěhovat do přiděleného zdevastovaného domu v šest kilometrů vzdálených Vojtovicích. Po opravě domu následovalo další stěhování a opět oprava zdevastovaného domu. To se opakovalo ještě v květnu 1949, než se rodina na podzim téhož roku vrátila na své hospodářství do Hraniček. Tam pak sami, bez elektřiny a hodně vzdálení od ostatních obcí členové rodiny žili až do roku 1970. Zažili tak bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959 a 1960. V roce 1963 se pamětnice se svým manželem a dětmi z Hraniček odstěhovala a v roce 1970 odešli také rodiče. Dnes už v Hraničkách zůstal jen výměnek bývalého hospodářství, který je tak posledním hmotným svědectvím bývalého života v obci.