Ing. Jiří Pergl

„To bylo velice roztomilý. To byl ňákej Ryba. Aktivista od pana Teunera, náčelník – oni neříkali náčelník, oni říkali vůdce. Připravila se taková zkumavka, vial, jak tomu říkají doktoři, taková velká zkumavka slznýho plynu. A bylo to v kladenským divadle a teď ten vial byl zašpuntovanej jako v těch laboratořích korkovou zátkou a ještě ke všemu to ten kluk měl takhle na prsou. A najednou to udělalo pch a už jsme věděli, že je malér, z kluka se začalo hulit. Naštěstí byl tam s ním kluk, kterej byl pohotovej, on byl šokovanej, sundal z něj kabát a šel ven a vedle kladenskýho divadla za války byla požární nádrž, on bez rozmyšlení ten kabát do tý nádrže hodil a tím se to uhasilo. No a pan Ryba tahal pistoli a Slávek Lorenc, to byl vedoucí Kuratoria a zároveň odbojovej pracovník, tak mu nabíd ochranu těch pacholků, co ho chtěli vyslzet. Prostě měli jsme zároveň dělat odboj a zároveň ho chránit, tak se uklidnil, ovšem celej podnik byl přerušenej, lidi si o tom povídali, no lidi, to byli mladý kluci a holky. Takže to byla taková epizodka, která naštěstí dobře dopadla. On byl pitomej ten Ryba, kdyby byl chtěl to vyšetřit… Protože ten Vízner, vedoucí gestapa, byl jeden z nejostřejších a nejsurovějších gestapáků vůbec, ten by to určitě z kluků vymlátil. No, dopadlo to takhle.“

„Přišel Vašek Fráňa a řek: ‚Náčelník DTJ chce rozjet cvičení Kuratoria. K tomu nesmí dojít, protože to se zvrhne a bude to jako výchova kolaborantů. Tak my čtyři jsme si vzali každej jedno družstvo a já jsem měl doma několik čísel skautskýho časopisu Čigoligo, to byl časopis pražský Dvojky, jejímž náčelníkem byl Foglar. Pak jsem ještě v Dělnickém domě našel na půdě takovou příručku spartakovských skautů. To byli zase komunistický skauti. Ale byla tam řada her a takový věci jako stopařina, tak jsme to rozjeli vysloveně skautským způsobem. Já měl medvědy, Karel Boček jestřáby. Dodneška ty kluci, kterejm je dneska osmdesát pětasedmdesát, řekněme, když mě potkaj, tak my jsme měli takovej pozdrav… (bručí), tak mě zdravěj medvědím pozdravem... Takže se třeba krylo noční pobíhání po vesnici tím, že jsme dělali bojový hry s těma klukama… Když s tím Vašek přišel, že to je jako příkaz z Prahy, tak jsem řek, ne, to nedělám, Karel Míšek, to byl druhej, řek ne, já taky ne a on řek, nekecejte, jednou jste se na to dali, budete držet huby a budete poslouchat.“

„Já jsem taky jezdil pro peníze na vejplaty civilních zaměstnanců a snad pro odměny. Takže jsem jezdil do vojenskýho velitelství, který je na horním Malostranským náměstí. 5. května jsem byl právě na tom vojenským velitelství a měl jsem tam připravenej balíček a bylo v něm sedm milionů korun, protektorátních, ale tenkrát to ještě byly peníze jako hrom. A šel jsem domů. Proč jsem šel domů? Protože jsem byl domluvenej, že s jedním z vedoucích toho odboje půjdeme do Saniťáku a vyzveme je ke kapitulaci. Jenomže: přijdeme, to už se dole střílelo, já jsem šel pěšky a po cestě jsem potkal svýho profesora matematiky, šli jsme spolu a přijdeme do Hostivice a tam leželi čtyři zastřelený kluci. Opodál stála smečka vojáků a oficír s dřevěnou rukou, hrdlořez od pohledu. To byli kluci, který v dnešní Rudný, tenkrát to byly Dušníky, ozbrojili posádku a jeli do Prahy, poněvadž věděli, že po Plzeňský silnici nemůžou. Tak jeli po Karlovarce, že proniknou do Prahy. Dole stáli kluci a říkali jim: ‚Nedělejte to, je tam nahoře chlap a určitě to špatně dopadne. Víte co, dejte nám pár těch flintiček a my je přepadnem zezadu a pak máte volnou cestu.‘ ‚Haha, to byste chtěli, jen si taky sežeňte zbraně sami!‘ A blbci jeli... A přijeli tam, plnou korbu, takový malý autíčko, uříznutý kecky, jak jsme říkali, prostě osobní auto předělaný na malou dodávku plný zbraní! Oni na to ani nešáhli a ten chlap je postřílel jak králíky! No a to jsem zjistil, že ten Sláva Hrzal už v tom Saniťáku byl a ten Oberzahlmeister, ten velitel, řek, podívejte, já kapitulovat nemůžu, ale udělám jedno, já se zavazuju, že nepodniknu žádnou akci do tý doby, než se vyjasní, jak vypadá situace. Taky to dodržel. A potom jsme organizovali hlídky a zaučili nás na pomocný pyrotechniky, odzbrojovali jsme letecký pumy, ze začátku jak s perníkem a ke konci jsme do toho třískali kladivem. Jenomže se stalo už po osvobození, že tam byl kurz pyrotechniků a předváděl jim starej pyrotechnik nový věci, to byl pyrotechnik z první republiky, a ono to explodovalo a ono jich osmnáct zahynulo.“

„Když se třeba v rámci celoevropský akce Dne železnic, kterou iniciovaly francouzský vlaky, připravovalo vykolejení vlaku na trati do Smíchova, tak mládenci, co byli tovaryši a učedníci v místní továrně, připravovali klíče a připravovali je skoro veřejně. To byla taková shoda okolností, že skupina prošla bez jakýchkoli otřesů. (Nikdo se nezranil, nezahynul při těch akcích?) No akcích... Nemějte zvlášť velký voči. To byly drobnosti. Poněvadž jestli bylo někde nějaký nevhodný prostředí pro diverzní akce, tak to byla Praha a okolí. Takže se třeba poškozovaly, ničily obrněný transporty, který projížděly Hostivicema a neměly zrovna ostrahu, nebo jedna skupina pravidelně vyhazovala elektriku na letišti, měli na to speciální přípravek, takový lano na vázání sena a tu dvoumetrovou část řetězu na konci přehazovali přes dráty vysokého vedení, který jsou v létě pronesený pár metrů nad terén. Ovšem sám jsem viděl na vlastní oči, že letiště zhaslo a během pěti minut svítilo znova. Teprve po válce jsme se dozvěděli, že tam byla náhradní elektrocentrála, která potom, když byl vyhlášenej poplach, okamžitě nastartovala. Ale rozhodně to přispívalo aspoň k nejistotě a pocitu neohrožení těch lidí, který kolem toho byli. No a takovejch věcí… Jedna zajímavost. Protože skoro všichni jsme byli velikánský příznivci techniky, tak jsme přivítali, že jeden z nás měl z lepších dob ve sklepě motokolo ČZ a na něm jsme se všichni naučili jezdit. A vedoucí té skupiny byl technickej fanatik, tak koupil někde motocykl značky Bradshaw, dávno zapomenutý, my jsme mu říkali Bereitschaft. To bylo to nejnevhodnější vozidlo pro ilegální práci, poněvadž to když jelo, to bylo, jak když střílejí na frontě, protože z výfuku byla jedna rána za druhou. Jenže to byla tak nebetyčná drzost, že nikoho nenapadlo, že je to motocykl. Abyste měla přehled o rozsahu... Bylo např. zničení výstavy Sovětský ráj v Myslbeku, to je pavilon, kterej dneska už je dávno zbouranej. Byly i jiné, menší akce – vyvinuli jsme např. zápalnou bombu, která spočívala v tom, že nám z jinonického Motorletu (tehdejší Waltrovky) nosili dělníci bloky ložisek, což byly odlitky z elektronu, který spolu se zápalnou směsí dávaly ohromný žár, ale takový, že těžko něco zapálil, prostě třeba v dřevěný podlaze propálil díru, aniž by okolní prkna zapálil. Takže to nebylo zrovna dvakrát úspěšný.“