Luboš Jednorožec

* 1925  †︎ 2016

  • (Kreslí plánek útěku.) „Oplocení. To bylo to čtvercové oplocení, tak nějak. A tady byla přístupová silnice, která potom vedla přes celý kemp. Tady byl ten vrátný, civilista, který hlídal ve dne, v noci. Služba kontrolovala, kdo jde do šachty a kdo ne. Tady byla zámečnická dílna na lampy, lampárna, tady byla pravděpodobně fárací věž, tady byla ta vrátkovna. Tady byla ta stará vrátkovna, která fungovala, tato ještě nejela. A tady z té cesty uhýbala silnice, takto šla, a tady hned vedle byl záchod. To je náraziště, tohle těžní věž. Pak tady byl ten zákryt. Touto cestou jsme šli a tady jsem uskočil, když jsme zahýbali. Tady u toho prvního vrátku byly dveře, kde seděl ten vrátný. Tady venku, přes zábradlí, měl opřenou nohu a díval se na to. Jenže ten vrátek byl až tak daleko. Tady byly dveře. Tady byla cirkulárka, pila, tady skladiště dřeva a tady začínají povrchové zámečnické dílny. Tady nás rozpustili, šli jsme do lampárny vzít si každej lampu, tady nás znovu seřadili, spočítali a odváděli nás. Tak jak jsem to tady nakreslil, tady silnice zahýbala, takže jsem využil toho, že hlídka šla vpředu a vzadu, čili tady neviděla, a schoval jsem se. Vevnitř byl ten drátek, pod který jsem vlezl, všude byla okna, a proto tam bylo jako ve dne. Bál jsem se, že se něco stane, ale policajt tam nešel. Tady jsem přešel silnici, kolem cirkulárky jsem se proplížil k drátům a tady bylo odstřelovací pásmo. Dvojité dráty, mezi každým drátem bylo asi pět metrů. Tento lampař na ty dráty a odstřelovací pásmo přesně viděl. Já jsem to využil a s těmi maličkými kleštěmi jsem musel ty strašné dráty přestřihnout. Asi pět nebo deset metrů za tím bylo mlází. Tam jsem si sednul, odpočinul jsem si, přezul jsem si ty vysoké boty, fáračky, a nechal jsem je tam. Kabát od fáraček jsem nechal už v tom vrátku, a tím to bylo vyřízené. Potom jsem se ještě podíval po celém Slavkově, po všech těch táborech, jak září a svítí, a říkal jsem si: Doufám, že už je to naposledy, co to vidím.“

  • „Člověk nikdy neví. Byla krásná hvězdnatá noc. Vrátný seděl na zábradlí a díval se přesně tam, kde jsem byl. Ze skautingu jsem věděl, že člověk reaguje, když se v noci něco šmitne, něco rychlého, a i když nesleduješ, (bachař) se díval na hvězdičky, tak se tím směrem podíváš. Tak jsem se pomalinku skrčil a lehl si na silnici. Před jeho zraky jsem se přeplížil. Teď je plot. Plot z ostnatýho drátu. Bylo tam nejdřív pět metrů odstřelovací pásmo. Před sebou jsem měl dva ploty. Když jsem se doplížil až k plotu, nepočítal jsem s tím, že ty dráty jsou dělaný z tvrdý oceli, a já měl jen malý kleštičky. To si nedovedeš představit, jak /pracuje/ vůle lidská. To dostaneš obrovskou sílu do rukou a nekoukáš na bolest, protože tě to žene dopředu. Věděl jsi, že nemůžeš nic jinýho dělat a že na tom, že to uděláš, závisí tvůj život.“

  • „Ti, co nebyli na samotkách a měli přístup k papíru a tužce, nás zásobovali věcmi, o který jsi měl zájem. O filozofii, o umění, o různý technický věci. Podle toho se pak obrátil na nějakého odborníka (který seděl v Leopoldově). Proto se nosily motáky ze samotek na společný (cely) a obráceně.“

  • „Oni nás vedli zase čtyři, dva byli vpředu a dva vzadu. Vedli nás na náraziště. Jak se cesta lámala v tom esíčku, já toho využil a tam jsem odskočil a protáhl se skulinou mezi novým a starým vrátkem. Totiž, jak se to lámalo v tom esíčku, tak ti bachaři vzadu neviděli dopředu, ti bachaři vpředu se dozadu nedívali. Bylo to riziko, ale nakonec se ukázalo, že to vyšlo. Když jsem odskočil do té skuliny, tak jsem pochopitelně už nevěděl, co mám dělat. To si představ, když jsem se dostal na tu vrátkárnu, to byla taková čtvercová budova, asi tak patnáct metrů do šířky a do délky, už byla skoro hotová, měla dveře a okna, ty okna byly obrovský, to bylo zasklený všechno kolem dokola, šlo tam světlo ze všech stran. Jak měli osvětlený odstřelovací pásma, ty světla vydávaly takový šajn, že jsem se tam cítil jako nahý někde před davem lidí. Ten nával adrenalinu do mě! Byl jsem rozhodnutý - buď, a nebo, že se jim nedám jen tak...“

  • (Citovali jsme Luboši Jednorožcovi z jeho dopisů, které byly nalezeny po více než 50 letech v Hrusicích. Jde o dopisy, které psal z kriminálu svým přátelům ze skautu – Zdeňkovi, Širchánovi a Jůmovi a také své dívce Olince. Když je Martin Kroupa, autor nahrávky, citoval, zeptal se ho, zda ví, kdo to psal.) „Vy jste to našli? Jó!? Tohle jsem psal já?!“ (Smích) „To já si na to vůbec nepamatuju! Jak tam slyším tu modrožlutou vlajku a takový věci, to byly naše (oddílové) znaky. Tam jsme jezdili!“ Tazatel: „Kdo byl Širchán a Jům?“- „Jůme. No, Širchán, to byl, ten už zemřel. Oba jsou mrtvý. Širchán byl v té době mým zástupcem, to byl velmi mladý kluk. Ale velmi schopnej a jmenoval se Jan Nedbal. Jeho manželka ještě žije, ta s námi pak jezdila, ještě žije v Dolní Liboci...“

  • „(Když mě zatkli,) měl jsem želízka vpředu, ale podařilo se mi sáhnout do náprsní tašky a vyndat věci v náprsní tašce, kde jsem měl ty dopisy, a hodit si je za košili, protože jsem je chtěl zničit. Podařilo se mi je pronést do Bartolomějské ulice, kde mě zkrátka zabásli. Dali mě do cely. Celého mě osahávali, ale nenašli to. Tam jsem se poprvé setkal s konfidentem. Byl to, myslím, major armády, Slovák. Začal mi vyprávět svůj případ... Já měl ale pořád na mysli ten dopis, který jsem neměl ještě zničený. Dneska bych ho samozřejmě po zkušenosti roztrhal a spláchnul. Chtěl jsem ho spálit, ale nevěděl jsem jak a čím. Svěřil jsem se mu, že mám ten dopis a potřebuji ho zničit. On přišel ke mně a povídá: ,Víš, to se dělá tak: musíš zaťukat na bachaře a oni ti přijdou zapálit cigaretu a pak se to zničí.‘ On zaklepal. Něco říkal bachaři. Bachař ho vyndal na chodbu. Za chvilku si bachař zavolal mě. Odvedli si mě do kanceláře, vysvlékli do naha a dopis vypadl na zem. Tím jsem se do toho dostal černé na bílém. Dopis mě usvědčoval, že jsem o (ilegálním) útěku paní Švestkové věděl, což byla velezrada...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Skype, Praha-Kalifornie, 12.07.2007

    (audio)
    délka: 08:03:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je mi těžko u srdce při pohledu na oblohu s volně plujícími oblaky

Jednorozec orez.jpg (historic)
Luboš Jednorožec
zdroj: dobová: z vyšetřovacího svazku StB V-1840 KV, současná: autor Mikuláš Kroupa, ze dne 16.5.2008

Luboš Jednorožec se narodil 17. května 1925 v Praze-Břevnově. Jeho otec Antonín Jednorožec byl stavitel a maminka Libuše, roz. Nygrýnová, byla výtvarnice a majitelka salonu s koženým zbožím. Rodiče vlastnili kožedělnou dílnu, kterou jim komunisté v roce 1948 zabavili poté, co se Lubošův bratr podílel na organizaci studentského pochodu na Hrad a následně emigroval do Rakouska. Otec doma často pořádal posezení pro své sokolské přátele. Jednoho dne se u Jednorožců sešli čtyři údajní převaděči. Později se ukázalo, že dva z nich byli agenty StB. Tato skupina měla převést přes hranice Růženu Švestkovou, známou Antonína Jednorožce. Luboše i jeho otce zatkli v březnu 1950. Luboš se dopustil trestného činu tím, že nesplnil svou občanskou povinnost a známou neudal. Komunistický soud mu za to vyměřil 10 let kriminálu, otce, který se psychicky zhroutil, propustili. Luboš se rozhodl, že za každou cenu z věznice uteče. Na svou příležitost nečekal dlouho, naskytla se v červnu roku 1951 v jáchymovském dole Svornost. Po devíti měsících na útěku byl při pokusu o ilegální přechod hranic i se snoubenkou dopaden. Byl odsouzen celkem na 28 let kriminálu. Propuštěn byl na amnestii roku 1960. Oženil se a v roce 1964 se znovu pokoušel se ženou emigrovat na Západ. Ani tento pokus se nezdařil. Z Jugoslávie byli vyhoštěni a v Praze je čekal soud. Luboš byl jako organizátor odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Propuštěn byl v roce 1967. Během pražského jara 1968 Luboš viděl poslední příležitost k emigraci. Na fiktivní oznámení o smrti bratra dostal zpátky pas a ihned odjel s rodinou do Vídně. Tam na ně čekal bratr Ivan. Společně poté odjeli do USA, kde žijí dodnes. Luboš se po revoluci v roce 1989 ještě do Čech vrátil, ale po automobilové nehodě přišel o nohu. Žil ve Fountain Valley nedaleko Los Angeles. Luboš Jednorožec zemřel 6. listopadu 2016 ve věku 91 let.