Radomír Vítek

* 1961

  • „Většinou mě pustili po několika hodinách, pouze jednou, když byl Palachův týden, to bylo jinak. Chtěl jsem už odjet, měl jsem už věci na nádraží, ale řekl jsem si, že se půjdu ještě jednou podívat na Václavské náměstí. Tehdy se rozhodli zakročit docela brutálně. A navezli autobusy a začali vybírat nejaktivnější lidi, mlátit je a házet do autobusů. Přistoupil ke mně jeden estébák, který mě znal, a řekl: ‚Pane Vítku, vy už jste tady několikátý den, okamžitě do autobusu.‘ Tam nám sebrali doklady a pak nás vyvezli směrem na Poděbrady. Ale to jsme nevěděli, kam nás vezou. Byla tma a vyhazovali nás po jednom na silnici v tmavém lese. Tehdy jsem měl v práci trochu problémy, protože tam volali, abych si přišel pro občanský průkaz.“

  • „Byla to manifestace na Václavském náměstí, poměrně početnější. Byl jsem tam se skupinou ze Zlína. Pamatuji, že tam byla i moje žena Blanka Vítková. A potkali jsme se s dopisovatelem Hlasu Ameriky, se kterým jsme se znali z dřívějších setkání, kdy s námi dělal rozhovory a žádal nás o nějaké informace z činnosti. A když jsme si s ním na tom Václavském náměstí sdělovali zážitky, přistoupila k nám skupina estébáků v civilu. Okamžitě nás vzali, strčili do aut a odvezli do Krakovské ulice. Na naše dotazy, co jsme udělali nelegálního, naprosto bezostyšně řekli, že jsme mluvili s příslušníkem cizí nepřátelské mocnosti. Drželi nás tam čtyři nebo pět hodin. Násilí nepoužívali, ale výhrůžek bylo hodně. Brali jednoho po druhém. Byli jsme už naučeni, jak odpovídat, že nemá smysl něco vysvětlovat nebo diskutovat. Znali jsme i číslo správného paragrafu a odmítli jsme vypovídat. Tak probíhala většina zadržení.“

  • „Vedle seděl pán, který trochu připomínal Brodského, působil skromně. Měli jsme už náladu. Vyndal jsem gumové medvídky a rozdal jsem klukům. A nevím, co mě to napadlo, jeden červený jsem dal jemu: ‚A jeden tady pro komunistu.‘ Podíval se na mě tak mile a říká: Víte, pane, já s těmi komunisty nemám moc společného.‘ Začali jsme si spolu povídat a vyklubal se z něho Jan Lopatka, literární kritik, který psal do Tváře. Tak jsme si rozuměli, že mě ještě týž večer pozval k sobě domů. Bydleli v ulici Vlašská. Jeho manželka byla krásná, připomínala zase Brejchovou, A hned tehdy mi půjčil samizdaty. Pamatuji, že to byla kniha Osmašedesátý autora Sládečka. Později jsem se dozvěděl, že to byl pseudonym Petra Pitharta. Od té doby jsem jezdil do Prahy, vyměňoval si knihy a půjčoval je. Dokonce v práci se o tom někteří dozvěděli a chtěli něco půjčit. Pan Lopatka mě nasměroval na Standu Devátého a disent ve Zlíně, takže jsem za nimi zašel a spolupráce se začala rozvíjet.“

  • „Byla to taková pokojná manifestace se svíčkama a byla rozehnaná zbytečně brutálně. Kdyby nechali lidi rozejít pokojně, tak by dali najevo svůj názor a rozešli se. Pamatuju se, že tam najížděli autama do lidí, viděl jsem stříkací vozy, jak najížděly. Bylo to pro mě první setkání s tím, že si totalitní moc vezme i takovéto prostředky proti lidem, aby zakročila.“

  • „Otec byl na mě hrdý, ale maminka to nesla špatně. Přemlouvala mě z takové mateřské obavy. Myslím, že je to jeden z těch nejcitlivějších bodů celé té totality. V rodinách docházelo ke konfliktům, jak moc kolaborovat s režimem. To je obrovský rozdíl oproti současnosti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dům naděje, kancelář pamětníka, 02.06.2017

    (audio)
    délka: 55:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Zlín, 23.08.2023

    (audio)
    délka: 02:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší na komunistickém režimu bylo to, že nutil lidi ke lži a pokrytectví

Radomír Vítek
Radomír Vítek
zdroj: foto Anna Husáková

Radomír Vítek se narodil 16. července 1961 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově. Otec pracoval jako dělník v obuvnickém podniku Svit, matka byla ředitelkou mateřské školy. Absolvoval Střední průmyslovou školu koželužskou v Otrokovicích. Od poloviny osmdesátých let se zapojil do aktivit disentu. Pomáhal s výrobou a šířením nelegálních samizdatových tiskovin. Byl členem Společenství přátel USA (SPUSA). V roce 1987 podepsal Chartu 77. Účastnil se řady protirežimních akcí včetně Palachova týdne v lednu 1989. Státní bezpečnost ho opakovaně zadržovala a vyslýchala. Pracoval ve skladu podniku Kožnak v Otrokovicích. Ve svobodných poměrech začal pomáhat vozíčkářům a mentálně postiženým lidem. V roce 2023 byl vedoucím služeb pro mentálně postižené v pobočce neziskové organizace Naděje ve Zlíně.