Jiří Henych

* 1941

  • „Já jsem odjel na ten třídenní zájezd do Vídně, to byl autobus asi pro 40 lidí a jeli jsme na jeden společný pas. Ten pas byl vystaven pro 40 turistů. Takže já jsem neměl vůbec žádný dokument. A byl jsem jediný mladý kluk, to byli lidé kolem 40 až 50 let a já byl jediný mladý. Takže asi na mě bylo pohlíženo jako na potenciálního utečence. Tak když jsme přijeli do Vídně, byl jsem upozorněn jedním z toho zájezdu, že tento pán, a bylo na něj ukázáno, abych si na něj dával pozor. Že by to mohl být nějaký tajný, že si mám dávat pozor. Přijeli jsme do té Vídně, na třídenní zájezd si nemůžete nic vzít, to si vezmete dvě tašky, nemůžete se tahat s dvěma kufry jenom na tři dny. A já jsem využil první příležitosti a utekl jsem prostě.“

  • „Velmi těžce, to je známé o Švýcarech, že Švýcar je sám o sobě velmi distancovaný člověk. Velmi těžce, já když to srovnávám dneska, jak moje manželka je přijímána zde jako Švýcarka a já jak byl tehdy ve Švýcarsku, to se nedá vůbec přirovnat. Ale musím říct, že zase mi pomohlo to, že jsem si vzal Švýcarku. Ale i její rodina, to bylo ze začátku velmi, velmi těžké, protože já jsem pro ně byl exot někde z Karpat.“

  • „Jsem pracoval několik měsíců ve Skloexportu. Skloexport byl tehdy v Liberci, kvůli sklu, které se vyrábělo v severních Čechách. Já jsem tam dělal a několikrát jsem se přihlašoval na různé zájezdy, ale vždy mi byly naprosto odmítnuty. Tak jsem si hrál s myšlenkou, že bych odešel do Jugoslávie, protože jsem slyšel, že eventuálně se dá přejít do Itálie, ale bylo mi to takové dost nebezpečné, měl jsem strach. Kdyby to nevyšlo, tak by mě zavřeli. Tak jsem hledal jistější cestu, abych legálně mohl odejít přímo na Západ. A ta možnost se naskytla jedině, že jsem dělal v té fabrice, z toho Skloexportu by mě nikdy nepustili na oficiální zájezd. Já jsem se tenkrát snažil dostat na loď, která jezdila po Skandinávii až do bývalého Leningradu, ale naprosto jsem neměl žádnou šanci. Pak mě pustili na tenhle třídenní zájezd, což byl zázrak.“

  • „Já jsem ten režim nepociťoval, protože jsme byly malé děti, my jsme pochodovali jako pionýři na prvního máje a mysleli jsme, že je to štěstí lidstva, protože nás zblbli, prostě nás zmanipulovali. Já si vzpomínám, že nám v národní škole nějaká paní učitelka Čejková, to si ještě vzpomínám, jsme byli v druhé nebo třetí třídě, ta nám řekla, to nikdy nezapomenu: ,Děti, kdybyste slyšely doma něco špatného o našem soudruhu prezidentovi, tak mně to řekněte.‘ Ona nás nutila k denunciaci rodičů. Nenutila, ale prostě navrhovala. Na druhé straně to dětství nebylo narušené, protože jsme to nechápali. My jsme to začali chápat, až když jsme dospěli, až když jsme viděli lidi, kteří měli možnost se dostat na Západ, přijeli nazpátek a vyprávěli, a tím se nám začal otvírat úplně jiný svět. Proto jsem chtěl odejít, protože jsem nechtěl zůstat, nechtěl jsem se oženit a nechtěl jsem mít děti v tomto státu.“

  • „Já nevím, jestli to byl bývalý koncentrák, byl to prostě takový barák jak v koncentráku, to zbylo asi ještě po válce. To byla americká zóna a tam byli utečenci z východu, nejen z České republiky, ale prostě z celého východního socialistického tábora. A oni si tam ověřovali, což jsem chápal, co jsme zač. Nebyla jste tam zavřená, mohlo se vycházet ven, muselo se tam uklízet, prostě jak na vojně trošku to bylo. A čekalo se tam, až ta komise uzná, jestli vaše důvody jsou dostatečné k tomu, aby vám dali politický azyl, a nebo nedali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nová Bystřice, 22.11.2013

    (audio)
    délka: 01:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pak mě pustili na třídenní zájezd, což byl zázrak

Jiří Henych
Jiří Henych
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jiří Henych se narodil 24. července 1941 v Čáslavi. Po válce žil v Liberci, kam jeho matka, povoláním dětská lékařka, v roce 1945 odešla na výzvu ministerstva zdravotnictví zajišťovat zdravotní péči v pohraničí. Vystudoval gymnázium a po maturitě studoval medicínu. Po dvou letech ovšem vysokoškolská studia záměrně ukončil. V této době již totiž přemýšlel o odchodu z komunistického Československa a začal plánovat svůj útěk za hranice. Po ukončení vojenské služby se začal přihlašovat na různé zájezdy pořádané do „kapitalistické“ ciziny, které mu však nikdy nebyly povoleny. Aby zvýšil své šance na povolení výjezdu, rozhodl se navzdory svému vzdělání vykonávat obyčejné dělnické profese, neboť jako příslušník dělnické třídy se mohl snadněji dostat se zájezdem na vytoužený Západ. Nastoupil jako pomocný dělník do podniku LIAZ a zde se mu v roce 1966 konečně podařilo zúčastnit se zájezdu do Vídně. Šlo o třídenní zájezd na společný cestovní pas pro 40 cestujících. Československé hranice přejeli na přechodu Hatě nedaleko Znojma. Po příjezdu do Vídně pamětník při první příležitosti výpravu opustil. Využil kontaktu na své známé ve Stuttgartu, se kterými se kdysi náhodně sešel v Liberci. Tito sudetoněmečtí vysídlenci mu tehdy přislíbili pomoc. Teď pro něj skutečně přijeli do Vídně a odvezli jej do Západního Německa. Jelikož Jiří neměl u sebe pas, nepřejel s nimi rakousko-německé hranice v autě přes celní přechod, ale těsně předtím vystoupil a přešel přes zelenou hranici, která ovšem na rozdíl od hranice s Československem nebyla hlídaná. V Západním Německu se přihlásil tamním úřadům a byl internován šest týdnů v utečeneckém táboře v Zirndorfu nedaleko Norimberku. Poté odešel do Švédska, kde měl známého, u nějž pak také pracoval. Při jednom zájezdu do Švýcarska se seznámil se svojí budoucí ženou a rozhodl se v této zemi zůstat. Založil zde rodinu a pracoval jako fyzioterapeut. V listopadu 1989 pak poprvé od své emigrace navštívil Československo. Následně zajížděl do své rodné země častěji a nakonec se rozhodl i se svou švýcarskou manželkou usadit v České republice natrvalo. Nový domov našli v jihočeské Nové Bystřici, kde si postavil dům jen několik set metrů od rakouské státní hranice - té hranice, kde před více než čtyřiceti lety poprvé vstoupil do svobodného světa.