Liselotte Židová

* 1930

  • „V osmatřicátém roce se tatínek rozhodl, že má tak horkou půdu pod nohama, právě kvůli svému židovskému původu, že musíme pryč. Na tu dobu si vzpomínám. V té době, jak se o tom rozhodovalo, jsem cítila, že něco není v pořádku. Jo, tak člověk třeba vyslechne nějaký hovor těch dospělých, má takový pocit jakýsi nejistoty oproti tomu dřívějšku, kdy vlastně se všemi lidmi bylo možné vyjít. Vzpomínám si, že už několik dní před mobilizací jsme balili, pak přistavili nákladní auto a teď se prostě nosily dolů věci, kufry, bedny, nábytek. A nálada se vystupňovala tak, že jsme to nemohli ani všechno naložit. Najednou jsme nasedli a odjížděli. A já si pamatuju, že před tím nákladním autem bylo takové srocení lidí, kteří nevímco vykřikovali, ale při tom hrozili pěstmi. Šla z toho hrůza. Rozhodně to nebylo mávání na rozloučenou. Třetího října večer byl ten odjezd. My jsme jeli do Berouna, tam vyložili ti vojáci na náměstí ten nábytek a ty další věci a že nás tam nechají přespat. Jeli jsme do Olomouce. Tady jsme pobývali v nějakým podnájmu, asi tři týdny. A chodila jsem tady i do školy. To bylo vždycky, když jsme někam přijeli, tak hned jsem musela jít do školy. Ale tady to byla ještě německá škola. My jsme pak jeli do Frenštátu... Odtud do Trojanovic, což je rozsáhlá podhorská vesnice, kam byla provdaná sestra mé maminky. A ta měla za muže Čecha. To bylo tehdy docela jaksi běžné… nikdo se nad tím jaksi nepozastavoval. Tak my jsme tam jeli jako do takového útočiště. Já jsem v Trojanovicích začala chodit do české školy. Do té doby jsem chodila do německé školy. Ani rodiče, ani já jsme neuměli slovo česky a maminka neuměla slovo česky taky.“

  • „Vy jste jistě slyšel o přehradě Slezská Harta. Takže tam je všechno pod vodou. I ten Leskovec. Půlka toho Leskovce, část té Rázové, část Dlouhé stráně, kde byli ti příbuzní. A já to vnímám jako takové symbolické, že ta voda to všechno pohřbila, přikryla ty nedostatky, to zlo, které tam bylo. Na fotografii je to romantika a je to krásný; svítí měsíc, nádhera, nad tím se tyčí Roudno, což je kopec sopečného původu. A já pod tou hladinou vidím všechno, jak to bylo.“

  • „Asi v roce 1942 mě teta Mici vzala s sebou do Leskovce a tam byla hranice. Tam bydlil ještě dědeček a teta Herta. Takže já jsem je navštívila a bylo to nesmírně krásné, protože já jsem se s nima viděla naposledy. Krátce na to byl potom ten Lipschitz Opa odvezen do Terezína, on tam pak zemřel v roce 1943. Těsně než tam tatínek nastoupil. A ta Tante Herta zmizela úplně beze stop. Pro tu jednoho dne přijeli, my se domníváme, že gestapo, bylo nejbližší v Opavě, a to se nám nepodařilo nikdy ani opakovaným hledáním přes Mezinárodní Červený kříž vyhledat, kam ji odvezli a kde skončila. (...) Moje maminka měla ještě nejmladšího bratra a ten musel rukovat do wehrmachtu. On byl ročník dvaadvacet a strašně miloval mého tatínka, protože jeho vlastní tatínek mu zemřel, když mu byly tři roky. Můj tatínek mu ho tak trošku, dokud jsme byli v tom Leskovci, nahrazoval – v tom, že ho učil třeba na housle, že ho taky seřezal, ale že mu taky koupil, když měl na něco chuť, pamlsek, což mu jeho maminka, Czesch Oma, nechtěla koupit. A tenhle Onkel Richard přijel jednou na dovolenou z některé té fronty, ještě než tatínek šel do Terezína. A přijel do těch Trojanovic v uniformě vojáka wehrmachtu – k Trubačům. Což byla ta moje teta, ona Němka, on Čech. Můj tatínek Žid, moje maminka německá katolička. A dále tam byli sestra toho strýčka Bohuše a její muž, oba zakládající členové Komunistické strany Československa. Taková sešlost v jednom domě uprostřed války. “

  • „Tatínek dostal povolávací rozkaz do Terezína v září roku 1944. Já jsem právě vycházela školu a pracovní úřad mně dal na vybranou. Jezdit pracovat do Vsetína do zbrojovky, což bylo nepředstavitelné, nebo se jít učit pánskou krejčovou. Do toho se mi taky nechtělo. Ale bylo to v místě a bylo to v podstatě menší zlo, takže jsem se ten rok naučila šít pánské kalhoty. K něčemu to tedy bylo dobré. A ten tatínek odjel, to byly nejkrušnější doby. Já mám ještě celý ten takový svazek naší korespondence. Třicet slov a každé slovo označené číslem. Někdy se to nedělalo a prošlo to, jindy to neprošlo. Teď povolovací známky na posílání balíků a tak dál. Potom kolem Vánoc byl táta odtransportován do Terezína, ale vždycky jsme mu mohli nějaký malý balík poslat. Ale potom ke konci války jsme od něj už nedostávali žádné zprávy, když se ta fronta blížila ze všech stran, jsme samozřejmě trnuli, co a jak. Ale my jsme měli s tatínkem smluveno, že každý večer, pokud bude jasná obloha, se díváme v šest hodin na Velký vůz a vzpomínáme na sebe. (...) Patnáctého května se vrátil z Terezína z větší části pěšky, protože vlaky nejezdily nebo jezdily nepravidelně… Dodneška si naprosto živě vzpomínám, jak jsem 15. května roku 1945 šla k obědu od toho krejčího, u kterého jsem pracovala, a potkala jsem nějakého z těch milicionářů, kteří tam tehdy ze sebe dělali důležité. A ten kluk na mě najednou zavolal: ,Ty, utíkej domů. Táta ti jde domů.‘ No, tak já jsem vzala nohy na ramena. A přicházela jsem tam dolů k chalupě. A viděla jsem, jak tatínek se ztěžka hrne do kopce. To byla jedna z nejšťastnějších chvil. Vrátil se z Terezína z větší části pěšky, protože vlaky nejezdily nebo jezdily nepravidelně. Měl čtyřicet pět kilo.“

  • „Narodila jsem se roku 1930 do německo-židovské rodiny Lipschitzů. Bydleli jsme v obci Leskovec nad Moravicí, bývalý název Spachendorf, odkud pocházeli moji rodiče. Můj tatínek se narodil 1897, maminka 1905. Rodiče se znali už jako děti, vlastně v té vesnici spolu vyrůstali. Zajímavé je snad to, že rodina Lipschitzů byla jediná židovská rodina v té vesnici. A jak jsem se později dozvěděla, pocházel můj dědeček Lipschitz ze Skočova. A moje babička Albertine, ta pocházela právě z toho Leskovce. Její svobodné jméno bylo Schlesinger. Jinak to byla čistě německá vesnice. “

  • „A první, co bylo, tak v červnu, čili asi za měsíc, se Arthur Lipschitz s Bohumilem Trubačem sbalili a jeli do Rázové za naší německou babičkou, Czesch Omou. Tehdy už to nějak probleskovalo, že se počítá s tím odsunem. Jo, ,odsun‘, to bylo takový nejšetrnější pojmenování a ani to, já nevím, nevzbuzovalo tu hrůzu, která pak následovala. A tak oni tam jeli a snažili se nějakým způsobem tu situaci zvládnout. Tím, že se obstarávala různá potvrzení, jak se Czesch Oma chovala, jak pomáhala, jak byla protinacisticky zaměřená. Snažili se o to i u té Tante Ema, která byla taky naladěná protinacisticky; její muž byl u wehrmachtu, stejné to bylo i u další tety. Bála se o něj, takže to nemohla schvalovat, že... Nakonec to ale u těch tet vzdali a chtěli jenom aspoň tu Czesch Oma od toho odsunu zachránit. Prostě nešlo to z toho důvodu, že hlavní argument ze strany těch orgánů, které o tom rozhodovaly, bylo: ,Cože, vy jako Žid, který přišel z koncentračního tábora, se zastáváte Němců?‘ A to byl hlavní argument, proti kterému vlastně obyčejný člověk byl bezmocný. A tatínek neměl žádné další kontakty nebo možnosti někde prostě ještě výš intervenovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 13.01.2006

    (audio)
    délka: 02:01:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sudetské osudy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Voda to všechno pohřbila

Liselote prožívala do roku 1938 dětství, jako každý jiný
Liselote prožívala do roku 1938 dětství, jako každý jiný
zdroj: archiv pamětnice

Liselotte Židová se narodila 13. září 1930 v Bruntále a vyrůstala v obci Spachendorf (Leskovec nad Moravicí) na Bruntálsku. Její otec Arthur Lipschitz byl německy mluvící Žid, maminka Hedvika (rozená Czesch) německá katolička. Po roce 1936 začala rodina ze strany svých německých sousedů pociťovat nevraživost, která se postupně stupňovala. Dne 3. října 1938, po odtržení Sudet od zbytku Československa, museli Lipschitzovi narychlo opustit Leskovec. Po krátkém pobytu v Olomouci a v Praze se uchýlili do Trojanovic na úpatí Beskyd. Tam žila sestra maminky paní Židové se svým českým manželem. Lipschitzovi v Trojanovicích prožili válku; Arthur Lipschitz byl však v roce 1944 transportován do Terezína. Přežil a vrátil se v polovině května roku 1945. Po válce byla většina německých příbuzných odsunuta do Německa, a to včetně babičky z maminčiny strany, která za války pomáhala židovské části rodiny. Arturu Lipschitzovi se nepodařilo odsunu německých příbuzných zabránit a sám s rodinou dostal československé státní občanství až v roce 1947. Mezitím přišel o naprostou většinu svého majetku, který jemu ani jeho dceři nikdy nebyl vrácen. Tyto události dokumentují desítky prohlášení a výměrů, které má paní Židová pečlivě uschovány. Po válce se Lipschitzovi vrátili do Leskovce, paní Židová poté žila v Opavě a v padesátých letech se přestěhovala do Olomouce, kde žije dodnes. V roce 1959 dokončila studia na lékařské fakultě a poté pracovala 33 let jako lékařka. Vdala se za Ladislava Žida, s nímž má tři děti. Leskovec, vesnici, v níž prožila dětství a kde její židovští i němečtí předci žili po staletí, v devadesátých letech zaplavila voda přehradní nádrže Slezská Harta. Liselotte Židová působí jako výjimečně vyrovnaná žena. Její osud přitom patří k těm nejdramatičtějším. Za války přišla o většinu židovského příbuzenstva; dědeček i tety zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byli všichni její němečtí příbuzní kromě maminky a tety z Trojanovic, která byla provdaná za Čecha, odsunuti. Rodinný majetek byl rozebrán a nenávratně zmizel. Osudy této rodiny, která bezpochyby nepatřila mezi viníky na jedné ani na druhé straně, velice dobře dokumentují, kam také mohou vést cesty nacionalismem ovládané společnosti.