Ivana Kovanicová

„(Maminka) přišla k sestřenici mýho dědečka, která byla Nežidovka, byla bezdětná, a s ní se domluvila, že po narození by si mě vzala do tý rodiny. Takže se na to připravovala, že teda jako mě bude muset dát pryč. A bylo to velice ošklivý období takový, který se podepsalo na jejím vztahu ke mně, v podstatě po zbytek života, protože ona musela i v sobě vybudovat pocit, že musím jít pryč. A bylo to cejtit vždycky, že byla taková... chovala se ke mně jinak než k sourozencům ostatním a já jsem to už jako dítě cejtila velice silně, i když jsem o tom nikdy nemluvila. Jen jednou jsem jí to vyčetla, když mi bylo asi šest roků, ale já už teďko vím, že za to nemohla. Ona se musela s tím nějakým způsobem vyrovnat, a žila tedy s tím, že se narodím a že prostě nebudu. A potom tedy nastalo to, že o tom napsala tatínkovi, protože ta pošta fungovala jakž takž někdy. Tatínek jí vzkázal, že v žádném případě nechce, abych šla z rodiny, že se určitě vrátí a že si to prostě nepřeje, že mě nesmí dát pryč.“

„K tomu tatínkovýmu odjezdu - to byla taky taková zajímavá věc. Když odjížděli, oni jim řekli, že pojedou na práci. Čili maminka přichystala, z toho, co jsme měli, aspoň pár potravinovejch lístků, dala mu to s sebou, aby si mohl přilepšit. Jenomže když potom vyjížděli dobytčákama z Prahy, po těch pár dnech, co se shromažďovali, a tatínek už věděl, o co jde, že nejedou jen tak pracovat, tak řekl: ,Co s těma potravinovejma lístkama?‘ Že my je potřebujeme, takže když potom jeli tím dobytčákem, tak vzal ty lístky potravinový, složil je do malýho psaníčka a napsal na to: ,Prosím, odevzdejte na adrese...‘ a napsal tam naši adresu. A potom, když projížděl vlak, blízko za Prahou, lesem, stála tam nějaká skupinka lidí, on prostrčil to psaníčko škvírou a prostě to odletělo. No a představte si, že skutečně maminka jednoho dne šla ke dveřím a někdo hodil, aniž by zazvonil nebo cokoliv řekl, abychom mu mohli poděkovat, tak prostě hodil ten lístek do schránky, což byl zase vzhledem k okolnostem, řekla bych, dost statečnej čin. Jednak protože nevěděl, do čeho jde, když tam šel - bylo známý, že se v té ulici střílelo, a jednak samozřejmě každý potřeboval potravinový lístky a ten člověk musel přijet do Prahy, najít to a prostě dát potravinový lístky a ještě čekat na to, co bude potom, a odjel. Takže to byla jedna z věcí, která nám dost pomohla držet se nad vodou.“