Jan Jelínek

* 1912  †︎ 2009

  • „Ne z mé církve, ale byl to Polák, katolík, že ano. Ale jsem to dělal... No zkrátka šel jsem a právě tu rodinu – toho muže (zraněného Poláka) a toho syna jsem zachránil.“ -- „Banderovci je pronásledovali?“-- „Banderovci, ano. To byla lůza. Vy možno jste již něco četla, v té mé knížce jste něco četla. I když někteří ji již měli. Jak jsem zápasil, jak přišli banderovci ke mně hledat. A já jsem měl srdce tak pevné. Říkám: ‚Pojďte hledat.‘ Ve třetí místnosti ležel ten raněnej... A pak když přišli zase Sověti, tak jsem ty lidi (banderovce) zachraňoval a poslal jsem je do (Československa). Nejvíce Židů a Poláků – jsem pomáhal.“

  • „A hledali u vás třeba Němci taky někdy?“ -- „Němci ani tak nehledali. Ale přišel, já jsem měl takové štěstí, že přišel Němec a věděl, že jsem proti komunistům. Tak se mnou byl. A zvlášť že jsem se staral o lidi. Ale nevěděl, o které lidi. Ale pak řekl, že jsem pomáhal Židům. A já říkám: ‚Židům? Lidem jsem pomáhal!‘ ‚Ne, Judům!‘ Já říkám: ‚Judy já neznám. Ale já znám lidi.‘ Čech, Polák, Ukrajinec. Ti Ukrajinci zabíjeli svoje lidi, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jak slzu. Tak vždycky mně to dopadlo dobře.“

  • „A jel jsem na Ukrajinu, do Kupičova. Tam jsem byl osm roků, přes ty nejtěžší věci, když začala ta (válka). V 1937 jsem nastoupil a od 1937 do 1943 jsem pracoval v těžkých způsobách. Tehdy byli Ukrajinci – banderovci. Možná, že jste to slyšela... No, já v té době jsem pomáhal lidem – jako kazatel, ale také jako člověk. Lidem, komu jsem mohl pomoct, tak jsem pomáhal. Byli to židovská rodina, Poláci, protože banderovci, to byli Ukrajinci. I Rusa jsem schovával. A vždycky mně to dobře dopadlo. Tak dobře dopadlo, že dnes se tomu divím, že jsem to všecko mohl vykonávat.“

  • „Jak padl komunismus v roce 1989, jak skončil komunismus, jak jste to prožíval? Třeba jak byly ty demonstrace a tak.“-- „No, já jsem měl radost, protože vím, že už po mně nepůjde žádnej, zavřít nemají zač.“-- „A kázal jste potom zase, působil jste zase jako kazatel?“ -- „Ano, do devadesáti tří let. Tehdy jsem měl nohy zdravý. A teď mám nemocný.“

  • „Právě pomáhal (jsem) nešťastným lidem (za války). Ale nejen těm, ale i tady za komunistů, když pronásledovali, tak jsem pomáhal lidem tak, aby mohli existovat. Taky jsem přivezl celý ešalon exulantů z Polska. Takže můj život byla práce. Při tom všem jsem si odseděl ten kriminál. Ale horší bylo to schovávání lidí a zachraňování lidí na Ukrajině jak tady ten kriminál. Protože tam člověk nevěděl, kdy ho zavřou, kdy se o vás dozvědí, proto to bylo nebezpečný. No ale nějak mě to... ale jinak jsem to nemohl dělat, když jsem viděl, že trpí člověk. Zvlášť člověk (zraněný Polák), kterému zavraždili manželku a dvě dcery. Syn utekl. A ty jsem měl stále pod ochranou. A leželi v mým bytě. A banderovci přišli ke mně hledat. Ale slovo jistota. Jsem zachraňoval a pomáhal a pomohl, že ten pán se u mě vyléčil. Za to teď od Poláků dostávám, sice ne mnoho, ale i na to si Poláci vzpomněli a posílají mně vždycky nějaký ty polské zlotý. Až tak podrobně to v té knížce nebude (paměti Pouštěj chléb svůj po vodě). Ale vím, že jsem dělal dobře, a můžu existovat dál.“

  • „A co jste dělal za komunistů? Když vás zavřeli do toho vězení a potom, jste říkal, že už vám nedali státní souhlas, že už jste nemohl působit jako kazatel, co jste potom dělal?“-- „Podváděl jsem. Vzal jsem si (schválenou) knížku kázání, ale kázal jsem to, co já jsem chtěl.“ -- „A to jste se nějak scházeli s lidmi v bytech? Nebo jak jste to dělali?“ -- „No, když se dozvídám, anebo přišli za mnou, že (potřebují pomoc). Například přišli policajti a ta žena, která říkala, že to je můj manžel. To nebyl její manžel, zemřel v tom nějakým (asi koncentračním táboře). Ona dostala od něj, jako od svého manžela, doklady. Tak říkala: ‚Tady mého manžela propustili, tak já můžu pomáhat. Tak já jsem si vzala tohoto muže,‘ že to je její manžel. A oba dva přišli z Polska do Slezska. A počítalo se za vlastního manžela. A vědělo se, že její manžel zemřel. Tak přišli. A přihlásili jsme ho (na faře). A policie něco se dozvěděla od lidí, že to byl podvod. A přišli k soudu. A já jsem hovořil s panem soudcem. Říkám: ‚Prosím vás, stalo se to tak a tak.‘ A tak jsem to zařídil. A soudce řekl: ‚Dobře, dám mu nejnižší trest.‘ Místo půl roku dostal týden žaláře a ona také. No a teď aby to on odseděl. Ale než odseděl, říkám: ‚A kdo bude krmit krávy? Pane doktore, jednou půjdu dobytek krmit a ten druhý den já nevím kdo.‘ A on říká: ‚Tak to uděláme tak: on přijde na noc domů a přes den půjde sedět manželka. A zase naopak.‘ A tak ten týden nebo čtrnáct dnů odseděli. A tak se tomu advokátovi to zalíbilo, že mám správné myšlenky. A to je takovej maličkej příběh.“ -- „To bylo za komunistů?“-- „To bylo za komunistů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústřední vojenská nemocnice, Praha-Střešovice, 23.06.2009

    (audio)
    délka: 02:07:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Židy já neznám. Ale já znám lidi!

Jelínek foto vyšetř. spis.jpg (historic)
Jan Jelínek
zdroj: Eva Palivodová

  Jan Jelínek se narodil 19. května 1912 v polském Zelově, v rodině potomků českých evangelických exulantů. Byl vychován v evangelické víře a veden k českému vlastenectví. Již jako chlapec vedl účetnictví firmy Jan Sláma, která se zabývala textilním průmyslem, nejprve formou rozptýlených manufaktur, potom továrny. Chtěl se ale stát kazatelem, proto vystudoval v letech 1931-1935 Misijní školu v Olomouci a stal se evangelickým pastorem. Potom působil jako ředitel textilní továrny v rodném Zelově. Roku 1937 přijal kazatelské místo na Volyni a stal se kazatelem v české obci Kupičov. Kromě duchovní práce také pomáhal pronásledovaným lidem bez ohledu na národnost či náboženství. Skrýval Židy před Němci, Poláky před banderovci, banderovce před Rusy. Roku 1942 se oženil s paní Annou, která mu byla věrnou společnicí až do své smrti roku 2009. Spolu také vstoupili v roce 1944 do československé zahraniční armády. Jan Jelínek měl na starost zásobování dělostřeleckého pluku a jeho manželka působila jako spojka velitelství s plukem. Účastnili se bojů o Duklu a osvobozování Československa. Po válce se usadili v Oráčově u Rakovníka. Pan Jelínek tam a v Podbořanech působil jako kazatel. Také pomáhal s repatriací českých exulantů z Polska a SSSR. Protože nesouhlasil s komunistickým režimem, nepodporoval zakládání JZD a odmítl spolupráci se Státní bezpečností, byl roku 1958 zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za pobuřování. Trest si odpykal v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval jako horník. Po propuštění v roce 1960 měl zakázán pobyt v Karlovarském kraji a nemohl se vrátit do Oráčova. Pracoval tedy jako dělník v závodě Barvy a laky v Praze. Tam zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1972. Pak se mohl konečně vrátit do Oráčova. Po delším snažení získal státní souhlas a působil jako pomocný farář v Podbořanech. V činnosti duchovního pokračoval i po pádu komunismu.