Vladimír Beneš

„Podle toho, jak lidi dožívali svoji pracovní dobu, tak mně říkali: ,Člověče, tys mně zkazil život. Já jsem kvůli tobě nikdy nevěděl, kdy můžu jít na rande a kdy nesmím. Tys mně dělal program, kdy můžu jít na oběd a kdy musím jít na večeři.‘ Ale nic ve zlém, jsme se rozcházeli. To byla dobrá doba.“

„Mě a všechny to samozřejmě zajímalo a měli jsme pořád otevřené rádio, ne, co my vysíláme, ale co vysílaly různé stanice. V ‘68. přes rakouskou službu chytali vícero stanic, i ty menší, co běhaly sem a tam, měnily místo, zachycovaly. A v ‘69. jsme dávali pozor, co je nového, kdo co řekl a jak jsou lidé připraveni reagovat, speciálně politici, když byla nějaká konference nebo nějaký politik odjel na sezení, i do Sovětského svazu, Maďarska nebo na Slovensko, no prostě sledovaly se politické aktivity. To dělali lidé, co nemuseli psát. Samozřejmě ti, co psát museli, hledali určitou stanici a dělali to z hlediska redaktorů. Ale zajímalo to každého a každý to poslouchal, a když přišel domů, tak to zase poslouchal.“

„Bratr vedoucí se rozhodl, že si uděláme výlet k Černému jezeru, pak půjdeme podél hranice a tam se se Standou odpojíme, tzn. dva jsme byli. No a tak jsme taky udělali, každý z nás měl menší ruksak, ostatní měli taky, ale se svačinou. Bylo nás 14 nebo 15, taková skupina. Když jsme přišli k hranicím a už bylo vidět svah dolů, tak my dva jsme zůstali vzadu, a když ostatní zašli za kopec a za stromy, tak jsme se odpojili a šli jsme po stráni dolů, do vesničky Brennes, a tam byla hlídka.“

„Znám kolegy, kterým bratr řekl: ,Kvůli tobě jsem trpěl, vyhodili mě z práce, přišel jsem o tolik a tolik peněz,‘ a nastavil ruku. Myslel si: ,Ty ses měl tady dobře, 40 roků jsi bral peníze a mohl sis dělat, co chceš, a my jsme tam trpěli.‘ Ale to nebylo u mě, ani ze strany rodičů a tím méně ze strany bratra anebo jeho ženy. Takže já se svojí rodinou můžu být velmi spokojený. A s těmi druhými, to mně taky nikdo nevyčítal, nikdo, ani spolužáci, které jsem viděl teď jednou za 60 roků.“