Antonín Moťovič

* 1927

  • „Jeden z těch šoférů, jeden z řidičů nákladních aut, byl bratranec mé matky. Já jsem ho poznal a on poznal mě. ‚Ej, vás hledám celou dobu.‘ Oni vozili zásobování, jídlo, a on si z toho vybíral cukr, kostkový cukr z pytlů, a dával to těm lidem. Za deset kostek jste tam dostali deset kilo brambor. On se na nás koukal: ‚Vás hledám.‘ A začal plakat. ‚Jděte pryč odsud, jděte. Udělejte cokoli na světě, jenom nezůstaňte tady.‘ On nám říkal, co se stalo v Kamenci Podolském, oni to věděli. Říkal: ‚Oni vás tady všechny zabijou. Němci, Ukrajinci, Maďaři, oni vás nechtějí, snažte se pryč.‘ On nám dal adresy – byl na to připravený – adresu nějaké rodiny na jedné straně Dněstru a adresu lidí na druhé straně Dněstru, kteří nám pomůžou překročit hranice. ‚Tady přejít Dněstr a tam už vám pomůžou za cukr, který já vám dám. Za kilo cukru vás převezou přes hranice zpátky, přes Karpaty, jen v noci tam můžete jít, ne ve dne, aby vás nechytli, a převedou vás zpátky. Tam se ukryjete, už byli lidi, kteří se takto vrátili.‘“

  • „Jednu noc najednou slyšíme, že je nějaká razie. Sbírají Židy, ale jenom ty z Maďarska, zatím. Je tam veliké město Kamenec Podolsk. Mimochodem, české ministerstvo obrany nevědělo, že to existovalo, já jsem jim to potom řekl, když jsme žádali dvě stě pětapadesátku a to, že jsme tam byli. Pak mi dali za pravdu, že to opravdu tam tak bylo. Za pár nocí zastřelili Němci s pomocí Maďarů, protože oni nás sbírali, a s pomocí místních obyvatel 28 000 lidí. Kamenec Podolsk. O tom nikdo nebo moc lidí neví, ale my jsme tam byli mezi nimi, na ulici připraveni už do toho transportu do Kamenec Podolsku. Nikdy v životě nezapomenu, jak to bylo. Najednou nás vytáhli z řady, celou rodinu.“ – „Kdo vás vytáhl?“ – „Nevím, nevím. Je pravda, že ještě byli v té době v maďarské armádě řidiči nákladních aut Židé. V maďarské uniformě s bílým páskem.“

  • „My – moje maminka, tři děti, ještě tam byla maminčina švagrová a švagr – jsme se vydali nejbližší den v noci nejdřív na jedné straně Dněstru, tam, kam nám říkal, že máme jít. Kilo cukru a převezli nás na lodičkách. Dněstr byl právě rozvodněný, sestru to odvezlo někam daleko a trvalo nám několik hodin, než jsme ji našli, ale nějakým způsobem se dostala ven. Do jedné lodičky jsme se všichni nevešli. V noci nás přepadli zase místní obyvatelé, sestra má dosud velikou jizvu, jak nás napadli, a to všechno, co jsme tam měli, pár cukrů, všechno nám ukradli. Ale to, co vzali, vzali a odešli. Tak jsme se dostali do nejbližšího města, Nadworna se jmenovalo, k nějaké rodině a to, co nám ještě zůstalo, jsme všechno dali člověku, který nás přes Karpaty převede zpátky na Podkarpatskou Rus.“

  • „My jsme tam šli. Byli jsme tam asi dva nebo tři týdny. Byli jsme mezi posledními, kteří ještě v ghettu byli. Můj bratr mezitím – jeho už nepřijali ke studiu na gymnáziu – se vyučil automechanikem a gestapo v Chustu ho vzalo pečovat o jejich auta. Z toho důvodu jsme my byli mezi posledními, v posledním transportu. Na zvláštní koleji přistavěli vagony pro dobytek, nacpali tam 45–50 lidí, sud veliký na čurání a kakání a jeli jsme. Viděli jsme jen zadrátovaným okénkem seshora, vůbec jsme ho nikdy neotevřeli. Ale ještě předtím, jeli jsme směrem na Slovensko, přes Slovensko do Polska, do Auschwitzu, do Osvětimi. Na Slovensku v Košicích na nádraží ajznboňáci, kteří klepají na kola, nám říkali: ‚Nebojte se, dneska začala druhá fronta, Američané překročili moře, začínají zabírat Německo.‘ Ale my už jsme byli mezitím v těch vagonech.“

  • „Musím říct, že bez násilností a bez ničeho, my jsme se taky nebránili, nás posadili do aut zase a převezli nás na hranice. To si pamatuji jako dítě, v jednačtyřicátém roce mně bylo čtrnáct let. To si pamatuji jako nejhnusnější zážitek, ne v koncentráku, ale takový šok jsem nezažil jako v té době. Můj bratr měl ale nějaký rozum, on s námi na seník nešel. Ráno byly povozy se senem nebo se zemědělskými produkty, co jely do Chustu. Ten den byl trh v Chustu. On se k nim připojil a odešel s nimi a s námi už nebyl. Pak se ukázalo, že se nic nestalo, přišel tam, začal tam žít a hotovo. My, když jsme podruhé vyšli ven, tak jsme si řekli: ‚Počkáme do noci, tentokrát budeme rozumnější, nebudeme říkat ahoj všem dělníkům, ne do nějaké rodiny, ale také po silnici, nějakým povozem…‘ Neměli jsme co dávat, ale snad bude někdo, kdo nás doveze do Chustu. A my jsme se dostali zpátky do Chustu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kfar Saba, Izrael, 11.03.2018

    (audio)
    délka: 02:41:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Československo ze mě udělalo člověka

Antonín Moťovič. Praha, začátek 50. let 20. století.
Antonín Moťovič. Praha, začátek 50. let 20. století.
zdroj: archiv pamětníka

MUDr. Antonín Moťovič se narodil 17. ledna 1927 v Chustu na Podkarpatské Rusi v židovské rodině. Měl staršího bratra a mladší sestru, otec obchodoval se dřevem a matka byla v domácnosti. Pamětník navštěvoval české gymnázium v Chustu. V roce 1939 byla Podkarpatská Rus anektována Maďarskem a otec narukoval do maďarské armády jako pomocná technická síla. Dne 15. července 1941 byla matka se třemi dětmi zatčena a deportována z Chustu do Jasini, kde bylo sběrné místo pro Židy bez státní příslušnosti. Po několika dnech následovalo vyhoštění do obce Tlusté (ukrajinsky Tovste), tehdy v okupované části Polska. Většinu Židů bez státní příslušnosti čekala v srpnu 1941 masová poprava jednotkami Einsatzgruppen v Kamenci Podolském. Rodině Moťovičových se podařilo díky zásahu matčina bratrance na poslední chvíli z transportu do Kamence Podolského uniknout a s jeho pomocí se tajně vrátila do Chustu. Podruhé byla celá rodina zatčena v létě 1944 - po několika dnech v ghettu v Chustu byla v červnu 1944 deportována do Osvětimi. Pamětník s otcem byli převezeni do koncentračního tábora Mauthausen, odkud pokračovali do pracovního tábora v Eibensee, kde kopali silnici v horském údolí. Tatínek zemřel začátkem května 1945, krátce před osvobozením tábora. Antonín Moťovič se vrátil do Chustu, kde se setkal s matkou, sestrou a bratrem, kteří přežili válku v pracovních táborech. Po přičlenění Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se rozhodli odejít do Československa. Pamětník studoval na gymnáziu v Praze a poté pokračoval na lékařské fakultě. Jeho sourozenci po válce emigrovali do Izraele, resp. USA. Po ukončení studia v roce 1953 pracoval Antonín Moťovič jako chirurg v nemocnici v Krči. Od 60. let se s rodinou neúspěšně snažili o legální vystěhování do Izraele. V roce 1965 s manželkou a dvěma dcerami přes Jugoslávii emigrovali do Izraele. Tam pracoval jako chirurg a stál u zrodu samostatné dětské chirurgie v Izraeli. Za svůj přínos v oboru medicíny byl v roce 1998 vyznamenán Kafkovou medailí. Antonín Moťovič má dvě dcery a žije v Kfar Saba v Izraeli.