Tazatel: „Věřil jste tomu, že můžete dostat trest smrti?“ - „Abych vám pravdu řek, věřil jsem tomu. Akorát jsem si říkal, že nejhorší bude chvilka, než mi daj provaz na krk. Jinak jsem byl na sebe dost tvrdej. Jenže mně byla divní jedna věc: Proč? Za co takovej trest?“
Tazatel: „Jaké by bylo vaše poselství, co považujete za důležité?“ - „Aby lidi uvažovali a uvažovali tak: Každé zlo s sebou nese zlo. A to, co je támhle z Východu, že vždycky stálo za prd...“
„Kdybych věřil, že si to celý odsedím, tak bych si hodil mašli na krk. Protože tohle bylo pomalý umírání. Ale věřili jsme jednej věci: že tohle nemůže vydržet. Že když ne dřív, tak za nějakej čas se to musí položit. A ono se to položilo. Jak vidíte, tadyhle Hitler, ten to měl na tisíc let a tadyhle ty bolševici na věčný časy. A jak se to pane všecko rozsypalo.“
Tazatel: „Jaký tam byl režim, když jste tam přišel?“ - „Tvrdej. Tvrdej. Tam to bylo špatný. Nás tam přivezli a dali nás do třetího patra. To byla cela pro dva lidi. Nás tam bylo šest nebo osm, už nevím. Velitel oddělení byl Šepík. Rozbitý okno a bylo to v lednu. Tam jsme drali peří. Zmrzlý jako psi, protože to bylo v lednu. Ve dne se to snad dalo přežít, ale v noci... Měli jsme mít šaty - no, to se nedá říct - šaty! Košile, podvlíkačky, kalhoty a taková kacabajka nebo... takovej nepodařenej kabát. To všechno jsme měli mít srovnaný v komínku. Jelikož to nebylo, tak nás v noci Šepík probral a: ,Všecko ze sebe dolu a stát u zdi až do rána.‘ V tý zimě. A proč? Protože jsme byli ustrojený, což znamenalo, že se chystáme k útěku. Přitom to bylo ve třetím patře. Bory. Nikde nic. Rozsekaný okno. A my jsme měli akorát šňůrku u bot a na opasku... No to byl zlosyn! To byl Ukrajinec, strašnej lotr. To bylo zvíře!“
„Byly tři kategorie (stravovacích) lístků. Když člověk neudělal normu do sta procent, tak dostal zelenej. Normální porce byly čtyři knedlíky a nějaká ta brynda k tomu - to byla hornická strava! To bylo na přežití, a ne na to, aby člověk dělal dvanáct vozejků - materiál naházet atd. Když to neudělal, tak dostal zelenej, a když ještě míň, tak vás strčili do bunkru nebo do korekce. A tam jste dostal jenom dva knedlíky. A to bylo akorát na přežití, to se nedalo. A kdyby nebylo kluků - kdy vám třeba chodbař nebo ten, kdo roznášel to živobytí, občas něco nepodstrčil, tak jste chcípnul.“
Stanislav Vobejda se narodil 5. listopadu 1930 v Proseči. Po vychození měšťanské školy ve Slatiňanech pobýval jeden rok na salesiánském gymnáziu ve Fryštáku na Moravě. Po návratu do svého rodiště nastoupil jako lesnický praktikant do Posekance. V roce 1949 se připojil k protikomunistické skupině, kterou na Proseči založil kamarád Josef Odehnal. Stanislav Vobejda měl zálibu ve zbraních a dokázal pro skupinu obstarat dokonce automat. Zbraň sice nebyla nikdy použita, protože skupina se velmi brzy rozpadla, ale její ukrývání vedlo k zatčení několika jinak zcela nezúčastněných lidí. Po jedné akci v Proseči, kdy skupina vystřelila jednou z pistole do okna stranického funkcionáře Čoudka, utekli dva její účastníci do zahraničí a automat putoval postupně do úschovy několika dalších lidí. Vobejda se již na jaře roku 1949 rozhodl utéci také, ale neprošel přes hranici v západních Čechách a byl zatčen. Za nedovolený pokus opuštění republiky byl v Chebu odsouzen k jednomu roku vězení a 10 000 Kčs pokuty. Mezitím v jeho rodišti pokračovala skupina v zastrašovacích akcích. Její vedení převzal Josef Lněnička. Nakrátko, protože již v září roku 1949 byla celá skupina Státní bezpečností odhalena a její členové pozatýkáni. Vyšetřování přivedlo StB až do Chebu, kde si Vobejda odpykával trest za opuštění republiky. Byl převezen do Pardubic a vyšetřován v souvislosti s aktivitami Lněničky a jeho kamarádů. Mezitím bylo zcela odhaleno i pozadí výstražné střelby do okna funkcionáře Čoudka z jara 1949. V říjnu 1950 se konal monstrproces s 19 účastníky, z nichž většina měla ve skupině buď žádnou nebo jen okrajovou úlohu. Jednotliví účastníci se sice na malé vesnici znali, jako údajní spiklenci se ale u soudu viděli často poprvé. Stanislav Vobejda byl za zločin velezrady odsouzen do vězení na 19 let. Do trestu se mu započítaly měsíce v Pardubicích na samotkách a v soudní vazbě v Chrudimi. Po procesu odpykával trest v Plzni na Borech, v Písku a v uranovém lágru Vojna na Příbramsku. Propuštěn byl v roce 1956.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
