Ctibor Fojtíček

* 1938

  • „Já jsem tam ten poslední den, když už to končilo, nebyl. Byl jsem v práci, a když jsem se z ní vracel, tak právě odcházel průvod od rozhlasu ke KSČ – jak je ta bílá budova naproti Mrakodrapu v Plzni. Potkal jsem je ještě na Klatovské. Měl jsem za úkol domů přinést brambory, ty už jsem držel v ruce. Měl jsem za úkol jít k holiči, to už jsem měl před sebou. A teď ti lidé šli a já váhal, jestli se k nim mám připojit, anebo ne. Přiznám se, že jsem měl strach. Ne z té manifestace, ale za tím průvodem jela dvě nebo tři taková ta ruská kulometná auta, takové nízké auto, osobák, ale s kulomety. To bych ještě unesl. Ale za nimi jely sanitky, asi tři, pět nebo kolik, a to jsem neměl odvahu. A styděl jsem se, protože před kulomety jako poslední šla ženská. Holka z našeho internátu, já jsem tehdy bydlel ještě na internátu s manželkou, šla, dvě tašky a šla před těma kulometama.“

  • „Měl jsem se stát šéfem skupiny finančníků. Pán přede mnou šel do důchodu. Šéf, to byl jediný mezi mnou a ministerstvem, které nás financovalo, řekl: ‚Borku, jak se zachováte, je na vás, ale k té vaší funkci náleží, že za vámi přijdou pánové v kožených kabátech a budou po vás něco chtít. Je na vás, jak se zachováte. Já chci jen, abyste věděl, co vás čeká.‘ Naštěstí to už byl jen tak rok do převratu a ti estébáci byli chytřejší než ten můj šéf a ti lidé za mnou nepřišli. Kdyby za mnou přišli a řekli: ‚Hele, ty té věci rozumíš, víš co se s těmi penězi děje.‘ Já měl přehled o těch dvou stech milionech do koruny. ‚Ale ty s tím nic neuděláš, když by to šlo jinak a špatně. Ale my, my jsme hloupí, ale zase máme moc. Co kdybychom se spojili?‘ Já nevím, jak bych se zachoval. Já nevím, protože jsem naivní a ješitnej mužskej. Naštěstí k tomu nedošlo. S velkou pravděpodobností bych s nimi nespolupracoval, protože ty peníze byly v pořádku, tam nebylo na co si naříkat nebo na co si stěžovat, takže bych ani neměl důvod. Odmyslím-li od toho, že bych neměl ani ten zájem. Naštěstí to dopadlo dobře, ale když tuhle informaci mám, tak si dokáži představit, co jsou to ti estébáci pozdní doby.“

  • „Dějepisář, a to rád zdůrazňuji, nám řekl: ‚Tak, teď jsem vám vysvětlil pakt Ribbentrop-Molotov tak, že to musí pochopit každý blbec. To musí pochopit i komunista. Viďte!‘ A jménem oslovil předsedu svazácké organizace ve třídě. Takové jsem měl učitele.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 15.08.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vážit si toho, co je důležité, být spokojený a soudný

fojt portr.JPG (historic)
Ctibor Fojtíček
zdroj: archiv pamětníka, natáčení ED 2018

Ctibor Fojtíček se narodil 6. března 1938 v Poštorné u Břeclavi. Rodiče se synkem zůstali po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v obci, která byla přičleněna k Rakousku. O tatínka Františka Fojtíčka přisel na konci války. Stal se jedním z pohřešovaných vojáků Wehrmachtu. Ctibor vyrůstal s maminkou Růženou a prarodiči. Maminka pracovala v cukrovaru, vypomáhala v zemědělství a později pomáhala v závodní jídelně. Nakonec se vypracovala na administrativní pozici na dráze. Ctibor se zajímal o techniku. Nastoupil na střední průmyslovou školu a po maturitě v roce 1957 se neúspěšně hlásil na fakultu technické a jaderné fyziky. Neví, zda nebyl přijat pro své nedostatečné znalosti, nebo z důvodu kádrových. Přihláška se mu vrátila s velkým nápisem červenou tužkou: ‚Není v ČSM‘. Na doporučení spolužáků se vydal do Plzně, kde v rámci Škodových závodů vznikal Závod jaderného strojírenství. Přijali ho a věnoval se zatím studiu odborné literatury. Nastoupil na základní vojenskou službu u leteckého útvaru v Žatci. Po nějakém čase se dostal na důstojnickou školu v Havlíčkově Brodě, kde vstoupil do armádního uměleckého souboru Rudá zástava. S jeho užším výběrem vycestoval na reprezentační dvacetidenní cestu do SSSR. Po vojně v roce 1959 se vrátil do Škodovky, na své přání získal místo výpočtáře. Večerním studiem si doplnil vysokoškolské vzdělání. V srpnu 1968 se zúčastnil demonstrací proti okupaci u plzeňského rozhlasu. Práce a rodina naplňovaly jeho další život. Působil v odborech a založil v podniku Brigádu socialistické práce. Od roku 1990 působí v komunální politice.