Horst Adler

„Nebylo to jednoduché. Pro mě ale bylo velmi zajímavé vidět, kde jsem se narodil a strávil první roky svého života. Pro rodiče a prarodiče to také byla veliká vnitřní potřeba, jít tam, kde strávili první desetiletí svého života, kde žili, kde pracovali. A tak to bylo opravdu velké zklamání, když viděli, jak byl jejich dům nebo dům sousedů vydán zkáze a rozpadu, nebo že byl vyhozen do povětří a nezbylo z něj vůbec nic. To bolelo hodně. Zcela mimořádně se vedlo lidem, když viděli, jak jsou zplundrované kostely a hřbitovy. Je to prostě tak, že místa, kde byl člověk pokřtěn, kde se oženil, kde měl biřmování, s těmi ho pojí mimořádné vzpomínky. Nebo když jde na hřbitov a musí myslet na to, že pod touto hromadou nepořádku jsou pochováni vlastní rodiče nebo prarodiče, že je místo úplně zplundrováno a využívá se jako skládka, tak, jako to bylo u nás v Dolních Pasekách. Tam byl vedle hřbitova statek a dobytek a prasata se zabydlely na hřbitově a procházely se mezi posledními zbylými náhrobky. To tedy bylo pro lidi velikánské zklamání.“

„Denně jsme mluvili o tom, jaké to bylo doma, jaké by to tam teď být mohlo. Znal jsem jména sousedů, znal jsem jména všech ulic. Když jsem jel v sedmdesátých letech poprvé do Československa, stačilo, abych se podíval, a hned mi bylo jasné, aha, tady bylo to, tam bylo ono. Doma to bylo permanentním tématem rozhovorů, pořád se o tom mluvilo. Mně tehdy byly jen dva roky, nepamatoval jsem si na nic, ale věděl jsem všechno. Všechny tyto věci jsem si tak zvnitřnil, že když se mě někdo zeptá, kde je můj domov, řeknu Dolní Paseky. Velkou část svého života jsem samozřejmě prožil v Tirschenreuth, tady jsem také svým způsobem doma, cítím se tu dobře, ale když se mě někdo zeptá, kde je má vlast, pak zcela samozřejmě odpovím, že je to Aš nebo Dolní Paseky.“