Bohumír Baxa

„Protože jakákoli zmínka o tom, že někdo z našich příbuzných byl Žid, by znamenala, že to bylo sečtené. To je jasné. To nás zachránilo. A modré oči, to byla výhoda. Árijský typ. To vím, to mám potvrzené, že nás tolerovali, že jsme mohli být převychováni, že jsme byli mladí. Já jsem pak nebyl na Jenerálce v Praze, určitě ne, přestože tam vozili děti, jako jsme byli my. Ty tam byly uložené. Já už byl sedmiletý. Ale kde jsem se ocitnul, opravdu nevím, tam mám mezeru. S maminkou jsem to nemohl konzultovat a kdo mi to měl říct?“

„Ta odvaha, která spočívala v tom, že chtěl bránit sebe, přešla v to, že nic neubrání. Situaci přehodnotil a byl problém, kam pistoli dát. Protože jsme měli za dílnou včely, tak ji hodil do jednoho úlu a zavřel. Potom šel vstříc dílně. Mezitím přijeli. Jak se vše přesně odehrálo, nevím, ale přijel jsem a babička plakala. Já jsem šel nahoru a tam byl hrozný stav. Všechno bylo vyházené. Otec měl takový krásný černý psací stůl, sám si ho vyrobil. Po straně byly zásuvky s dvířky, uprostřed šuple. Nahoře to měl lemované černým rámem a mezi tím bylo textilní vypodložení. To všechno bylo vyházené. Když se pak vrátil, nemluvil o tom. Nikdo neměl chuť o tom mluvit. Ale já mám v paměti, jak to bylo rozházené a jak babička říkala, že hledali vysílačku. Jestli tam byla, nevím.“