Helena Jindáčková

* 1945

  • „Byly jsme natrénované. Když jsme šly na hřiště, tak jsme měly rozcvičku, jako se to dělá před zápasem. A holky [ve Fiorentině] šly hned kopat do míče, to si můžeš natrhnout sval, to žádný sportovec nedělá. Dívčí kopaná [v Itálii] teprve začínala. My jsme měly ve Slavii už nějaký rok za sebou. V tomhle smyslu jsme byly lepší. Když jsme měly jet do Itálie, tak nás [trenér] nechal trénovat, běhat kolem hřiště v zimních, těžkých teplákách. Kolem hřiště byly připravené kýble vody. Byly jsme červené a mohly jsme se akorát opláchnout. V Itálii je horko, připravoval nás na všechno. Na Slavii tehdy probíhaly nějaké práce a byl tam nahromaděný štěrk, kopce se sněhem. Všechny jsme běžely na špičku a držely se za ruce. V gumových botách. Když některá sklouzla, musely ji ostatní držet. Měly jsme nelidské tréninky, ale válcovaly jsme. To byly úspěchy. Já byla v oddílu na estetiku. Trenér říkal, že chlapi se jdou koukat na ženský fotbal. Chlapi mají jiné zápasy. A když se jdou dívat na ženský fotbal, tak chtějí vidět ženské. Musela jsem hlídat, jestli holky nemají hlínu za nehtama. Musely být upravené, měly jsme všechny stejné šaty i kufříky.“

  • „Když jsme jely do západního Německa, tak jsme byly hloupé a šly jsme za technikem. Když jezdili za komunismu sportovci do ciziny, tak to bylo třeba jedenáct hráček a dvacet lidí doprovodu, protože se taky chtěli podívat do ciziny, a měli nás hlídat. Svěřily jsme se jednomu technickému, že bysme chtěly zůstat. Vzali nás za vlasy a odvedli nás do oddílu. Tím pádem jsme potom už věděly, že se nemáme ptát. Když jsme přijely do Itálie, tak jsme to neměly připravené. Měly jsme akorát kufr, ve kterém byly šatičky na týden, kopačky a fén. Fén byla první věc, kterou jsem nemusela kupovat. Na to jsme nebyly připravené.“ – „Proč jsi to udělala?“ – „Abych měla jiný život. Nebyla tu volnost. Nebyla jsem z těch, kterým by to stačilo. Potřebovala jsem poznávat, hýbat se, něco dělat. Do ciziny se nesmělo, tak nakonec se to udělá tak, že utečeš. Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém. Přijedou cizinci na Václavák s bourákama, jsou jinak oblečení, a tobě je osmnáct dvacet. Pořád máš sen žít lépe, koupit si... Tady byl jen tuzex a fronty. To bylo něco, když jsi měla bony, aby sis tam mohla jít koupit svetřík jinej, než ti dávali v obchodě – šedivý nebo játrový, to ošklivé bordó. A punčocháče jsme měly jako caffè latte. Když to potom někde vidíš, že někdo to má, tak proč bys to nechtěla? Třeba ne všichni, ale já jo. Tak jsem měla chuť jezdit a vidět. Také jsme už byly v Německu a něco viděly. Jinou zem, jiné barvy. Když byla první příležitost, tak...“

  • „Když jsem tu byla jistou dobu a už jsem mohla jet domů [což bylo po deseti letech od útěku], měla jsem stále ten šedivý pas. Znamenalo to, že jsem sice jet mohla, ale Rakušáci po mně chtěli tranzitní vízum od Němců a Němci to zase chtěli dřív od Rakušáků. To byl problém. Vždy bylo třeba tři měsíce čekat. Pak jsem si řekla, že když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém, a hledala jsem někoho, kdo by si mě vzal. To se platilo, tenkrát ještě v lirách. V kruhu kamarádů jsem se zeptala, zda někdo nemá strýce, který by se mohl oženit, že bych mu dala peníze. Jeden kamarád řekl: ‚Víš co, tak je dej mně, já to udělám.‘ Byl o něco mladší než já. Tak jsme se vzali. Jmenovala jsem se Bannci. Kamarádka, co mi šla za svědka, mi musela půjčit prstýnek, protože jsem nedomyslela, že to bude potřeba. Její prstýnek mi byl ale malý, a tak jsme musely po celém národním výboru hledat záchod s mýdlem, aby si prstýnek ona mohla sundat a já dát na prst. Po obřadu na mě Aurelio čekal před radnicí a řekl: ‚To manželovi ani nenabídneš kávu?‘ Tak jsme si společně dali kávu v baru před radnicí. Zajímavé bylo, že když jsme to celé domlouvali, budoucí manžel mi říkal: ‚Mohli bychom to provést o tři týdny dříve? Já jedu do ciziny...‘ Řekla jsem, proč ne, a po svatbě jsme s Aureliem vyrazili na Kubu. Když jsme ráno v hotelu vyrazili na snídani, tak slyším ‚Helena!‘ a to byl můj manžel. On tam byl náhodou taky. Takže já ani nemůžu říct, že jsem s ním nejela na svatební cestu! To se celé udělalo proto, abysme měli už ty papíry, aby to bylo všechno jednodušší. A abych získala italskou příslušnost, musela jsem odříct svou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Florencie, Itálie, 20.04.2018

    (audio)
    délka: 01:48:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Florencie, 30.03.2019

    (audio)
    délka: 01:08:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Emigrovala jsem, abych měla jiný život, a udělala bych to znovu

Helena, profilová fotografie, Praha, 1963
Helena, profilová fotografie, Praha, 1963
zdroj: archiv pamětnice

Helena Jindáčková se narodila 17. ledna 1945 v Praze Boženě a Františkovi Jindáčkovým a měla dva sourozence. Celá její rodina se věnovala autodopravě, jen pamětnice byla výjimkou - zvolila si sport. Již od dětství, které trávila nejprve na Žižkově a následně na Klárově, se plně věnovala mnoha sportům. Osudovou se pro ni stala dívčí kopaná. Po absolvování Střední průmyslové školy dopravní ve Zborovské ulici se stala členkou týmu FK Viktoria Žižkov a následně elitního týmu dívčí kopané TJ Slavia Praha. Pracovala v Telekomunikační správě, ale práce ji nenaplňovala. S týmem Slavie vyjela mnohokrát na Západ a v lednu 1969 v doprovodu technické vedoucí Jaroslavy Krejčové emigrovala do Itálie. První tři měsíce děvčata strávila v utečeneckém táboře Opicina u Terstu. Uchýlila se pod křídla ACF Fiorentina a stala se členkou týmu. Pamětnice trénovala mládež. Prvních pár let v Itálii pracovala v továrně na výrobu uměleckého nábytku a žila s jejím majitelem Andreou Barattim. Absolvovala kurz na estetistku, čemuž se v příštích letech intenzivně věnovala. Roku 1979 jí byla udělena milost československým prezidentem a ona mohla začít navštěvovat Československo. Roku 1983 se seznámila se svým životním partnerem, novinářem Aureliem Scelbou. Aurelio ovšem žil v separaci, takže pamětnice pro potřebu italského občanství vstoupila do fiktivního manželského svazku s Ranatem Banncim. Intenzivně se věnovala práci pro českou florentskou komunitu. Již dvaadvacet let žijí s Aureliem ve Fiesole.