Hana Totušková

* 1926

  • „To jsme si tenkrát řekly, že už toho máme dost, toho nošení toho psacího stroje do krytu. Měla jsem takový krásný Underwood, to jsem ještě nekreslila, ale byla jsem v rozpisovacím oddělení stavebního odboru. Ten krásný stroj jsem strčila pod stůl a přikryla ho pracovním pláštěm a uháněli jsme všichni ven. Velitel [civilní obrany] Man nám říkal, že se blíží od Vídně americká letadla, takže musíme urychleně vyklidit fabriku. Tak jsme uháněly až na Vršavu, tam bylo takové místečko na kopečku, kde bylo vidět krásně na Zlín. A letadla přilétávala, to byl hukot, to bylo letadel! Letěla pořád nad námi a pak poslední letka, bylo jich třikrát čtyři - dvanáct, se otočila nad fabrikou a jakoby se vracela zpátky a začaly se sypat bomby. Sypalo se to, jako když otevřete krabičku zápalek. A začalo to bouchat, rachot, kouř! Zasáhli i plynárnu, vypouštěl se plynojem. To tak hvízdalo. No hrůza.“

  • „Po osvobození v pětačtyřicátém jsme na tatínka čekali. Nevěděli jsme nic. Byla tam karanténa. Buchenwald osvobodili Američané a řádil tam tyfus. Takže jsme měli opravdu strach. Když se pak tatínek konečně vrátil, byl ve strašném stavu. Vážil jenom 48 nebo 47 kilo. Hubený, zuby měl vyražené, nehty neměl. Na nohou taky. Při výsleších jim strkali něco pod nehty, mučili je. Byl hrozně zbědovaný.“

  • „Pak jsem pracovala v dřevákové dílně, tam se vyráběly dřeváky. A musela jsem vždycky přijít dřív do práce. Měla jsem takovou vysokou mašinu, tam bylo takové kopýtko. A když dřeváky popojížděly na kruhu, tak jsem musela ten dřevák vzít, nasadit na to kopýtko a zespodu vypálit značku a číslo. Ale muselo to být rozžhavené. Jednou jsem přišla trochu později a neměla jsem to ještě pořádně rozžhavené a pořádně se to nevypálilo. Mistr to zjistil, vzal všechny ty špatně označené dřeváky, přišel ke mně a hodil mi je na hlavu. Bylo to strašné. Říkal: ´Ty nevíš, holka, že nemáš pokračovat ve špatně započaté práci? Když ti to nefunguje, musíš zastavit kruh.´ Když jsme pás zastavili, rozsvítilo se nad námi červené světlo. Mistr hned přiběhl, co se děje. Když se nám třeba pokazil stroj, hned poslal pro mechanika. Pak jsme platili pokutu. Měli jsme splnit třeba dva tisíce párů za den, a když bylo nějaké zmeškání a nesplnila se předepsaná kvóta, tak i mistr měl méně peněz. A nám pak srazil něco z výplaty. Výplaty jsme měli každý týden. Na první výplatu jsem dostala 420 korun. To bylo za týden spousta peněz.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 17.03.2018

    (audio)
    délka: 03:12:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

U Baťů jsem se naučila poctivě pracovat, vážit si práce a hospodařit. To mi zůstalo na celý život

Hana Totušková, Zlín, 2018
Hana Totušková, Zlín, 2018
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Hana Totušková, za svobodna Novotná, se narodila 25. září 1926 v Litomyšli. Otec byl lakýrník a písmomalíř. Měla tři mladší bratry. Otec se za protektorátu zapojil do protinacistického odboje. Roku 1941 byl zatčen a do roku 1945 vězněn v Terezíně a Buchenwaldu. Když byl otec uvězněn, Hana Tatušková odjela do Zlína a nastoupila do Baťovy školy práce. Pracovala v továrně a posílala matce peníze. Po válce vedla skautský oddíl Vlčat. V roce 1950 se vdala za architekta Miloše Totuška a měla s ním tři děti. Nejprve žili v Luhačovicích, později se přestěhovali do Zlína. Manžel byl ředitelem Stavoprojektu. Po normalizačních čistkách byl kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 z tohoto postu sesazen. Až do důchodu pracovala jako kreslička ve zlínských vodárnách. Studovala na Univerzitě třetího věku a chodila do Klubu absolventů Baťovy školy práce.