Ladislav Janouch

* 1920  †︎ 2019

  • „Od Benešova, z toho exerzierplatzu, zabraného německého území, se tam přesunovala divize, myslím, že se jmenovala Totenkopf. A před tou vilkou byla loučka, přebíhali tam lidi a Němci po nich začali střílet. A jeden mladej kluk, bydlel taky v tom baráku nebo možná vedle, toho tam Němci zastřelili. Ležel tam a nikdo pro něj nemohl jít. Němci nás přepadli a začali řvát: ‚Keine Partisanen?!‘ A já, jak jsem byl na němčinu docela zvyklej, jsem začal volat: ‚Nein, keine, keine, keine.‘ Ale domů jsme přiběhli, ještě než přišli Němci, a protože jsme byli ozbrojení, oba jsme měli pistole, hledali jsme, kam je ukrýt, protože jsme byli přesvědčení, že Němci budou prohledávat byty. Odstavili jsme od zdi sporák v kuchyni, vytáhli od něj rouru a tam jsme ty pistole a náboje dali. A pak mě Němci vzali jako rukojmí. Dostal jsem se z něj, ale takovým divným způsobem. Pořád se tam střílelo, padaly rány a nikdo nevěděl, odkud se střílí. A na tom dvorku byl se mnou německej voják, kterej mě tam střežil, a najednou toho vojáka někdo střelil do zadku, zezadu, do kyčle. On se otočil a spadl na zem. Němci způsobili poplach, vyběhli ven, vzali ho a odtáhli dovnitř. Já jsem tam zůstal, uklidnilo se to a zůstalo ticho. Co teď? Mají mě zastřelit? Tak jsem sebral odvahu a bleskově jsem přelezl takovej plůtek, co tam byl, a začal jsem utíkat.“

  • „Dostali jsme se do běžícího davu a pak jsme mohli uhnout pod hrdlořezský kopec, na něm byly vyryté zákopy jako ochrana pro okolní fabriky. A jediné, co jsme mohli, tak bylo naskákat do těch zákopů, hlubokých nebo nehlubokých, a doufat, že když strčíme hlavu co nejníž, tak nás to třeba i mine. Když jsme vyběhli na tu hlavní ulici, tak jsme uslyšeli hukot, temnej; když bombardovací svaz letí, tak to vydává takovej temnej dunivej zvuk. Bylo to skoro sto bombardérů. Ohlédli jsme se a už jsme je viděli, to byly někde nad západní Prahou. A bylo vidět, jak se jako hráz sypou bomby. Tak jsem si řekl, ještě chvilku a jsou u nás.“

  • „Heydrich jel do Vídně a oni nastražili kámen, který poničil výhybku. Udělali to tak, že tam nebyl vidět jedinej šutr. Když je ve výhybce kámen, tak to nejde sevřít. Prostě to nějak poškodili a vlak přes to nemohl projet. A tak tam Heydrich v té skále seděl a čekal ve vlaku. Byl hroznej poplach a trvalo to asi tři hodiny, než ten vlak mohl jet dál. Bohužel projel, nic se nestalo, ale na druhou stranu jsem vlastně za to vděčný, proto to dnes můžu vyprávět. Protože stačilo malinko, aby padlo podezření, že je to nastražené, a už by tady nikdo z naší rodiny ani z rodiny výpravčího dnes nebyl. Při takovém poškození výhybky nemůžete nikdy přesně odhadnout, jestli ten vlak nevykolejí. A když vykolejí, tak se může stát, že se převrátí. A to byl rychlík, který měl zajištěný volný průjezd po celé trati z Prahy až do Vídně. Nic ho nesmělo zdržet, žádné vlaky, žádné křižování, všechno zůstalo na té trati stát. Měl expresní, volný průjezd ze stanice do stanice. Tatínek byl statečnej a pan Ludvík Dluhoš, výpravčí, byl taky statečnej, ale smrdělo to krchovem.“

  • „Když jsme přijížděli k našim hranicím, tak jsem jako zkušený voják poznal, že se něco děje. Viděl jsem tam vojenská tábořiště, že tam mají s sebou všechnu výzbroj, že jsou tam plné počty. Já jsem koukal… nevěděl jsem, co je… A když jsem se po návratu ptal našich funkcionářů a kontrarozvědky, jestli bude nějaký cvičení nebo co se děje… nikdo nic netušil, nikdo nic nevěděl… to bylo opravdu utajený. V tu ránu jsem si to uvědomil: ‚Ty chytráku, vždyť jsi to tam viděl, že se tam soustřeďují vojska. Na tom úzkém úseku.‘ Historie toho byla taková, že byl vyhlášený poplach, nevím už, jestli před, nebo po půlnoci. Dostavte se na pracoviště. Velitel armády, ten také věděl jen to, co mu řekli do telefonu. Že spojenecká vojska překročila hranice a dostal rozkaz nestřílet. Protože, představte si, naše skromná armáda proti těm statisícům… krveprolití strašný… nestřílet…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tábor, 17.08.2018

    (audio)
    délka: 03:48:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vidíte to, ale nevnímáte to už jako bolest a strach

Maturant Ladislav Janouch (r.1939)
Maturant Ladislav Janouch (r.1939)
zdroj: archiv pamětníka

Ladislav Janouch se narodil 24. května 1920 v Říkově do rodiny železničáře. Dětství a mládí prožil na nádraží ve Stupčicích (dnešní Střezimíř) nedaleko Tábora. V květnu 1938 se zúčastnil jako student-dobrovolník částečné mobilizace československé armády. Během okupace se aktivně zapojil do ilegálního protinacistického odboje na Táborsku. Od roku 1942 byl totálně nasazený. Zažil bombardování Prahy a pomáhal při záchranných pracích. V květnu 1945 se zúčastnil bojů během Pražského povstání. Po válce absolvoval dvouletou Vojenskou akademii v Hranicích, poté Vysokou školu válečnou a Vojenskou technickou akademii. Velel těžké dělostřelecké divizi v Mladé Boleslavi, později se stal náčelníkem oddělení raketového a dělostřeleckého vojska armády Středního a později Západního vojenského okruhu. Během srpnových dnů roku 1968 byl jedním ze styčných důstojníků mezi velením československé a sovětské armády. Za odbojovou činnost během druhé světové války a aktivní účast v Pražském povstání mu byl udělen status válečného veterána. V roce 2018 žil s manželkou v Táboře. Ladislav Janouch zemřel v roce 2019.