Miroslava Rybárová

* 1927

  • „Asi, asi je tam dali, aby nám ty partyzány zničili. Tenkrát oni přišli k nám, aby všechno dodělali. To nám sebrali všechno. Všechno. My jsme měli prasata, krávy, koně, prostě všechno nám sebrali, všechno. A chlapi měli být postřílení.“

  • „Jedenáct jich bylo. Oni jich vzali jedenáct. Ta jedna měla sestru a měla za manžela Srba. Ona že byla jedenáctá, tak to pak všechno řekla, jak to bylo. Oni ji potom odstrčili, řekli, že jich deset zastřelí, že jich deset zaplatí životem. Oni jí řekli, ať utíká. Zůstala stát v lese a koukala, co bude. Oni je nahnali do chlíva, co tam stranou v kopcích měli Bosenci. A tam to s nimi zapálili. Zaživa. To už jsme potom byli tady. To jsem se pak dozvídala. Sem (do Česka – pozn. ed.) jsme přišli na podzim, protože my jsme utekli, když se to stalo, hned ráno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mohelno, u pamětníka, 14.10.2007

    (audio)
    délka: 02:11:36
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z Čech na Balkán a zase zpět

Miroslava Rybárová, roz. Valentová
Miroslava Rybárová, roz. Valentová
zdroj: V. Janík

Miroslava Rybárová, za svobodna Valentová, se narodila 15. září 1927 v Nové vsi na území tehdejší Jugoslávie. Její rodina zde žila již od dob Rakouska-Uherska. Celá vesnice byla téměř stoprocentně česká. Otec pracoval jako kovář. Miroslava byla nejstarší z dětí, po ní se rodičům narodila sestra a v roce 1943 také bratr. Rodina vlastnila malé hospodářství, na kterém Miroslava hodně pracovala, i proto chodila do školy jen čtyři roky. Během války vesnice zažila průchod různých bojových skupin. Nejdříve důstojníci jugoslávské armády utíkali před Němci. Poté tudy prošli noví němečtí okupanti a následně se zde střetávali partyzáni s jednotkami vykonávajícími okupační moc. Vesnicí procházeli tzv. čerkézi bojující proti partyzánům, ti rodině zabavili mnohý majetek. Vesničanům vyhrožovali ustašovci, četníci, kteří jako Chorvaté nenáviděli Srby. V okolních vesnicích docházelo k vraždění. Nakonec přišlo i do Nové Vsi. Místní pomáhali partyzánům, což vyprovokovalo četníky k hrůznému činu: upálení deseti místních žen. Poté se Miroslava přidala k partyzánům a s nimi ve skupinách Svaz mládeže a Česká brigáda přežila až do konce války. Po jejím skončení se zúčastnila dosidlování českého pohraničí. Po svatbě v roce 1946 se s manželem rozhodla zůstat na Vysočině, kde žije dodnes.