Jiřina Somsiová

* 1949

  • „Víte, někdy jsem byla tak jako už zklamaná, že jsem si říkala, že člověk fakt tak se snaží a prostě nedostane se ještě to děcko na tu školu nebo tak. Anebo třeba jenom jednoho jsem měla za rok, že se dostal. Ale to jsem vždycky říkávala: ,Byla jsem ráda i za něho.‘ A zas mě to trošku nějak zvedlo a pak příští rok se zase dostalo naráz sedm dětí. A to vám tak zvedne tu náladu a víte ještě víc, že to děcko tu školu nenechá, neskončí a dokončí! Tak je to obrovská radost. Fakt to je právě obrovská radost a to vás právě žene dál, že vidíte nějakej malej, ale je to úspěch. Nebo i když té rodině seženu byt, tak to je taky obrovská… pro mě je to obrovský úspěch.“

  • „Mamince tam zemřeli ti dva kluci. Ta holčička, když je přivezli těma vagonama, tím prasečákem vlastně, tak ta holčička, maminka ju měla v náručí, měla osm měsíců a vlastně ony ty Němky už tam čekaly a ty děti jim braly. Maminka ji nechtěla dát, pořád ju držela, tak ony začaly bít maminku. No, a to dítě začalo plakat, ta moje sestřička začala moc plakat, tak ta Němku ju vytrhla a vlastně praštila s ní o vagon. No, a ona v ten den i byla mrtvá. Takže to byly hrůzy, to se nedá vůbec vypovědět. A maminka taky pocházela z dvanácti dětí. Kdysi bývali u Kyjova a vlastně ta rodina… tam všechno zůstalo. Moje maminka se vrátila úplně sama samotinká. Nikdy jsem neměla z její strany tetu nebo abych poznala babičku, dědečka. Nikdy jsme to neměli.“

  • „Si pamatuju, že jeden vězeň utekl, a to bylo fakt v krutých mrazech, tatínek nám vykládal. A že normálně než toho vězně našli, tak všichni museli na apel, stát v řadách a tam byli takový, no, nechcu být drzá, sprostá, je ještě polívali studenou vodou, ti kápové v tom mrazu. Oni tam museli tak dlouho stát, dokud se ten jeden vězeň, dokud ho nechytli. Někteří tam odpadávali, už zemřeli v těch řadách, jak stáli, to nevydrželi. Takže to bylo fakt něco hroznýho. A to jim ještě v tom utrpení tam musela hrát ta hudba. Tam byl orchestr a ten musel hrát. To fakt! A ten orchestr byl taky složený z těch vězňů a oni museli hrát. A ti trpěli v tom mrazu jenom v těch mundúrech a ještě je polili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 22.03.2018

    (audio)
    délka: 51:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Olomouc, 24.06.2020

    (audio)
    délka: 42:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 04.09.2020

    (audio)
    délka: 01:26:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče často sténali ze spánku

Jiřina Somsiová
Jiřina Somsiová
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jiřina Somsiová, rozená Danielová, se narodila 13. září 1949 v Bílovicích u Uherského Hradiště. Její rodiče přežili holocaust. V Osvětimi jim zemřeli tři děti. Jiřina je z osmi dětí a vyrůstala ve velmi chudých poměrech. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Olomouce, kde žije Jiřina dodnes. Pracovala jako školnice ve školce, ale jejím hlavním povoláním je provozování nízkoprahového centra a poradny pro sociálně vyloučené v Olomouci.