Jenovefa Poňuchálková

„S tyma koňama zas teda bratr (Štefin) a můj manžel (budoucí). On s kravama, tož měl taky strach o to. Tož jezdili tam na čtvrtky na pole a na tej jednej čtvrtce tam bylo stromů hodně pohromadě, tož tam to bylo takové kryté. A tam byl nejaký ten, říkali temu bunkr, udělaný. Tož oni tam ty koně a krávy uvázali tyma opratama za ty stromy, aby teda neutékli. A tož tam dycky ráno jeli a večer zas dojeli dom a tak přejížďali. A oni (muži) vlézli do tej jamy tam. A ten poslední den, dyž tam jeli, tož taky tam byli, a potom už když tahlo to vojsko, tak byl ruch veliký a báli se vylézt. A potom až to trochu utichlo, tak vylezli za jamy ven. Vylezli ven a koně aj s plateňákem (vozem) pryč, sebrané. Tož koně se jim (vojákům) hodili aj s vozem. Tož ty krávy tam ostály s dalším vozem, ale neměly opraty (opratě). Opraty taky se ztratily. Potom dyž dojeli do Nechor s tyma kravama, šak teda z tej čtvrtky, dyž dojeli k Nechorám, tak dojeli z kopečka. A ten vůz za něma tak neutěkal, že přibržďoval, protože dyby sa nedalo brzdit, ty krávy by temu nestačily utěkat. Štefin, ten byl takový jakýsi... Ale ten můj u tych Nechor, dyž dojeli bez koní, tož kde majú koně a tak, né, chlapé kolem nich. No ale aj Rusů už tam bylo u Nechor a tož ten můj začal nadávat, že to Rusáci sebrali. Že oni vylezli a že koně aj s vozem sebrali a jemu že sebrali opraty a že dojeli jsme enom tak. A ti Rusi, jak se tam rojili, tož hned sa teho chytli a už ho tahli. Že je to Germán a zastřelit ho. Už ho tahli za sklepy a že je Germán, že nadává. A tož chlapé, co tam kolem něho byli, tak že: ‚Néni Germán, nechajte ho!‘ A tych Rusů jaksi... potom teda já že: ‚Buď potichu a zavři tu hubu!‘“ (smích)

„No, to bylo krušné, když to došlo. Žádný nechcel sa teho zbavit, né, a komunisti chodili a tlačili tych hospodářů. Ten můj dycky chodili s tatínkem mojim. To jich zvali na ten obecní úřad k pohovoru a dycky došel zkrúšený a s plačem a komunisti na něho, že to mosí podepsat, a jak to nepodepíše, tož nás vystěhujú nekde do zabraného a toto dajú barák nekomu druhému a my půjdem ven. Když nebylo východiska, že tlačili na to a mosí a mosí, tož to potom podepsal, potom, už v třiapadesátém, už jsme byli v družstvu. No ale teda podepsal to, ale do družstva nechcel vstúpit, že dělá na elektrárně v Hodoníně. No a potom teda mosel z tej elektrárny... no, oni by ho jako nevyhodili, ale družstvo napsalo a musel jít do družstva. No dyž došel a čítal: ‚Ten to podepsal, ten to podepsal a tož já nevím, jak dlúho sa budeme bránit, jak to dlúho sa udrží.‘ Já jsem říkala: ‚Když to budeš moset podepsat a néni východiska, že budú na ty lidi všemožně tlačit, že ho nenechajú v klidu...‘ Tož to potom podepsal. Měli jsme tam prasata, dorost nějaký, jednu krávu jsme si necháli, a tú jednu a ještě jalůvka, nejaký dorost, to taky vzali. Tož to víte, že to člověk těžko snášal, že se s tym těžko lúčí se všeckým. Ťažko, ale dyž to vidí, jak to ide, tož néni východiska, tož to mosí podstúpit, esli sa mu to líbí, nebo nelíbí.“