Libuše Janyšová

* 1932

  • „Tenhleten můj strýček, ten byl samozřejmě zatčený jako činovník Sokola, hasičů a člen zastupitelstva. Ten byl zatčený v roce 1944, když už Hitler prohrával, tak se mstil i obyčejným lidem na vesnicích, už nebral jen inteligenci, ale i takovéhle lidi. Tak on [strýc] byl v Terezíně, tam vypukl tyfus a strašně moc tam umírali lidé a dávali je do hromadných hrobů. Když jsem se tam byla ptát a teď se tam zase vypravím do Terezína, protože jim musím jejich špatné údaje opravit. Protože mi vytáhli z jejich počítače, že Alois Stehlík, datum narození, z Močovic. Ale že byl narozený v Horních Počernicích a že byl něco jiného, ne sedlák. Mají tam hrozné zmatky, tak tam dojedu. A tenhle strýček tam právě zahynul přesně na moje narozeniny a na svátek jeho syna Jiřího 24. dubna 1945.“

  • „Ke konci války bombardovali a létali sem takzvaní hloubkaři. To byli Američané, kteří létali se stíhačkami a hlavně rozbíjeli vlaky. A já jsem byla tehdy na návštěvě, ta tehdy bydlela na statku v Horkách a Horky jsou kousek od Čáslavi na trati Čáslav – Havlíčkův Brod, na té hlavní trati. A oni měli stodolu přímo u té trati. A já jsem byla u nich na pololetních prázdninách. A najednou všichni jsme volali: Hloubkaři letí. A všichni jako troubové jsme stáli na dvoře, koukali jsme na ně a máme pocit, že jsme viděli černochy. Je to možné, to byli také černoši a létali tak nízko. A tam byl muniční vlak a oni ho rozstříleli. A my, místo abychom se schovali, tak jsme na ně koukali. Tak to jsem také zažila tenhleten moment, když tam ti hloubkaři udělali nálet na tento muničák. A pak jsem asi uprostřed války zažila, když jsem byla u tetičky v Kolíně, o prázdninách na jaře. A tetička bydlela na Vinici a tam byly jenom pole a za tím bylo Koramo. Tehdy za války se tomu říkalo Petrolka. A ta Petrolka byla samozřejmě strategický bod pro spojence, aby to rozflákali. Já jsem tam byla na těch prázdninách a sestřenice Libuška tam byla, byla o dva roky starší. A najednou strýček přiběhl: Pojďte se dívat, něco se děje! A představte si, všichni lidé vylítli ven na ulice a přes to pole bylo vidět, jak z letadel vždy něco spadne a celá ta Petrolka byla osvětlená. Tehdy to byly Sendražice, dnes je to součást Kolína. To byli Američani, kteří si to fotografovali. To byly světelné bomby a oni si to nasvítili, ofotografovali a za pár týdnů nebo dnů to bombardovali.“

  • „Najednou nějaká Manča se tam dostala a byla předsedkyní asi půl roku, když viděli, jak je hloupá a pitomá. Tak ji z toho sundali sami, protože ona řvát uměla, takže se do toho dostala, zvolili si ji a pak ji sami vyšoupli. To byla taková doba těch řvounů. To byli takoví komunistický tribuni. Když uměl řvát a něco se naučil z Rudého práva, tak vyřvával. Bylo to moc špatné. Jenomže vám řeknu, že ten můj bratranec s tetičkou byli jedni z prvních, kteří do toho JZD vstoupili. Oni tedy vstoupili víceméně všichni naráz. Ale protože byli ubití, stále byli v dluzích a jedno vybíjeli druhým. Dodali vejce a nedodali mléko, nedodali obilí a to bylo furt něco. A teď viděli, jak ta zvířata trpí. Nemohli obdělat pořádně pole, když byli tři. Z toho tetička Žofinka ohnutá až na zem, obstarávala prasata, chudák s těmi kýbly chodila do toho prasečáku. Milan měl koně, byl to mladý kluk, asi 22 let a tetička měla na starosti také krávy. A teď měli dělat na poli – jak? Tak šli do JZD. Hrůza byla, když jim komunisti odváděli koně a sváželi ty kravičky do kravína. Ty koně, to bylo hrozné. Ti sedláci anebo ti hoši, co je měli rádi, tak… to bylo hrozné. Oni je totiž vodili na jatky, protože řvali, že budou mít traktory. A potom přišel podzim, řepa, pršelo a oni s traktorem byli – kde? U konce, protože se do toho bláta nedostali. A koně vodili na jatky, krávy jedny. To bylo opravdu hrozné, to byla taková příšerná doba! A říkám, že neubližovali jenom lidem, ale i zvířatům.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.03.2018

    (audio)
    délka: 02:15:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tak se svět hne, kam se síla napře

Janyšová - mládí - portrét
Janyšová - mládí - portrét
zdroj: archiv pamětníka

Libuše Janyšová se narodila v Čáslavi 24. dubna 1932 jako Libuše Stehlíková. V době docházky do obecné a měšťanské školy v Močovicích zažila dobu okupace. V obci byla svědkem deportace židovských spolužáků do koncentračních táborů. Její strýcové Alois Stehlík a Josef Doskočil byli zatčeni gestapem, odsouzeni a oba zahynuli. Alois v táboře Terezín a Josef byl popraven po soudu v Mnichově. V roce 1945 zažila nálety spojeneckých letadel na místní železniční trať a v květnu 1945 příjezd Rudé armády do Čáslavi a Močovic. Po roce 1948 byl její otec komunisty perzekvován, nemohl sehnat zaměstnání. Na strýcův statek byly uvaleny nesplnitelné dodávky a tím byl zajištěn jeho vstup do místního JZD. Pamětnice po studiu na gymnáziu, které nemohla dokončit, a na obchodní a jazykové škole v Kolíně nastoupila do podniku Průmstav. Po incidentu s místními funkcionáři dostala výpověď, pracovala v lesním závodě Ronov nad Doubravou, Polesí Hraběšín, kde sázela lesní stromky. Následně pracovala v Grafotechně v Kolíně a v Praze až do odchodu do penze v roce 1990. V současnosti žije v Praze-Krči.