Michael Lax

„Trvalo to chvíli, kvůli byrokracii a tak dále, v létě jsme dostali povolení k vystěhování. Měli jsme dostat pasy a tak dál. Dostali jsme vyrozumění, přišel 21. srpen a spadla klec. Byly tanky v ulicích a tak dál, tak jsme mysleli, že se už ven nedostaneme, a já jsem ještě za okupace jel do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, přes Hradčanské náměstí. Ptal jsem se, jestli dostaneme ty pasy. Oni mi řekli, že všechno je normální, že pasy dostaneme. Také jsme je dostali a v říjnu 1968 jsme se vystěhovali, legálně s vystěhovaleckými pasy, většina jiných v té době utekla. My jsme se sem dostali legálně. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, protože do Česka jsme se nemohli dostat, až po revoluci.“

„Nemůžu říct, že jsme měli nějaké potíže. My jsme vyrůstali jako Židé, všichni to věděli, v naší čtvrti, v celém okolí, ve třídě jsem byl jediný Žid. Rodiče věděli o dalších Židech, kteří se k tomu nehlásili tehdy po válce, byli tam v okolí. Většina lidí v okolí se k židovství nehlásila. Moji rodiče to ale považovali za důležité, tak mě posílali na hodiny náboženství k doktorovi Federovi. Ten nás vychovával, říkal nám pohádky z bible, učil nás trochu hebrejsky. Velký pedagog nebyl, on si to šeptal, takže my jsme to poslouchali a opakovali, takže jsme se nenaučili vůbec nic z hebrejštiny, protože jsme všechno po něm opakovali. Chodili jsme k němu rádi, slavili jsme u něj židovské svátky a chodili jsme do synagogy na svátky s rodiči. Takže židovský život v Brně byl.“

„Po maturitě jsme šli celá židovská obec na Myslivnu v Brně a oslavovali jsme, že tady v Izraeli skončila válka. Já jsem tam přinesl izraelskou vlaječku a oslavovali jsme. Pak si pozvali maminku na policii a řekli, že viděli sionistické hnutí na Myslivně a že si mám dát pozor, protože nebudu moci studovat, že mě nenechají studovat na vysoké škole, protože takové věci se nedělají. Maminka se polekala, samozřejmě chtěla, abych studoval. Tak jsem se nakonec dostal na Vysokou školu ekonomickou, ale jenom na politickou ekonomii, ne na nic jiného. Studoval jsem v roce 1968, první rok v Praze na vysoké škole. V té době bylo pražské jaro a já jsem chodil na všechny mítinky.“

„Po patnácti letech přijeli příbuzní z Izraele a tehdy se rozhodli: požádáme o vystěhování. Samozřejmě požádali, když se naše máma vrátila, ale dostali jsme zamítnutí. Na zamítnutí se rodiče odvolali, ale dostali zase zamítnutí, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom odjeli. Potom na policii řekli mámě: ,Vás dospělé bychom pustili, ale děti si tady necháme, protože jsme do nich investovali, studia a vzdělání. My je k tomu Ben Gurionovi nepustíme,‘ řekli.“