„Železniční most přes Moravu Němci den před osvobozením vyhodili do povětří. Jak se přehnala fronta, tak ruští vojáci začali budovat nový most. Já měl tehdy sedmnáct let a jezdil jsem s koňmi. Z Moravy jsme tahali šutry, betonovalo se a všichni chlapi, co byli schopní, tam museli jít pracovat. Vzpomínám si, že jeden ruský voják tam spadl a zabil se. Potom po Moravě plaval zádama nahoru nafouklý německý voják. Tak toho jsme vytáhli a zakopali.“
„Ve výměnku bydlel superkomunista, který byl řezníkem. Měli jsme dohromady dveře. Přemýšlel jsem, jak mám tajně zabít prase. Z latěk ze samovazu jsem si udělal takové kleště na elektřinu a v noci jsme zadělali dveře u prasečárny a těma kleštěma jsem ho zabil. Táta měl strach a nevylezl, tak jsem ho sám zabil a vykuchal. Ten komunista Pur, který už nežije, bydlel s manželkou ve výměně. Přišel jsem z vojny, a protože jsem byl od zedničiny, tak jsem chtěl spravit kvartýr. Neměli jsme totiž kde bydlet a výměna byla moje. Tak jsem na obci žádal, že jsem se oženil a že si to chci spravit a bydlet. Předseda Antonín Machálek řekl, že komunisté mají přednost. Tak jsem ve svém bydlet nesměl. Pak jsem šel za tím řezníkem a ten řekl, ať zazdím jedny dveře a bydlím v jedné cimře. Byly tam tři světnice.“
„Narukoval jsem k třetímu leteckému pluku ve Valašském Meziříčí. Hned druhý den jsme jeli do Plaveckého Podhradie severně od Bratislavy, kde byl základní výcvik. Tam jsem byl dva měsíce. Proběhlo to normálně a komunisté nás neroztřídili. Politický důstojník si mě vždycky zavolal, abychom si popovídali. Nikdy se neprojevil ve smyslu, že o mně něco zjišťuje. Nepoznal jsem to. Choval se kamarádsky a tykali jsme si. Jednou přišel a říkal, že si o mně nemyslel, že jsem taková kurva. Ptal jsem se ho proč a on odpověděl, že mi dá přečíst posudek od komunistů z naší vesnice. Bylo tam napsáno, že jsem klerikálně vychovaný, kulak a nežádoucí. Hned, jak mi to dal přečíst, tak druhý den mě s flintou a věcmi poslal do Valašského Meziříčí, kde jsem tři dny čistil okna v kuchyni. Pak mě poslali na šachtu a zase jsem jel sám.“
„Druhý den jeden kluk z naší cimry šel do dědiny. Narodilo se mu dítě a šel mu koupit první botičky. Nějak se nedopatřením dostal ke šrámacímu stroji a ten ho celý pomlel. Hned druhý den mrtvý v naší cimře.“
Jaroslav Kunstfeld se narodil 1. dubna 1928 v Moravičanech, kde rodina vlastnila hospodářství s třinácti hektary polností. Během kolektivizace nutili místní komunističtí funkcionáři rodiče ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Ti nátlaku odolávali, a když v říjnu 1950 narukoval Jaroslav Kunstfeld na vojnu, z obce poslali posudek, po němž ho zařadili do Pomocných technických praporů (PTP). Komunistický režim tam posílal tzv. politicky nespolehlivé osoby a tyto jednotky státu sloužily k získání levné pracovní síly. Následující tři roky strávil pamětník prací v černouhelném Dole prezident Gottwald v Horní Suché. Po propuštění ještě dva roky soukromě hospodařil. V roce 1956 v Moravičanech znovu založili JZD a rodině už nezbývalo nic jiného než do něj vstoupit. Pamětník v něm pak pracoval jako zedník a později jako opravář zemědělských strojů. V prvních svobodných volbách po pádu komunismu dostal v obci nejvíce hlasů a čtyři roky zastával funkci místostarosty. V roce 2017 žil se svou manželkou Jiřinou stále v rodném domě v Moravičanech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
