Anna Blažíčková

* 1933

  • „Nastalo hrozný období heydrichiády, kdy spoustu lidí bylo zastřeleno za to, že jako schvalovali atentát. Tak třeba v Táboře, to je blízko Bechyně, větší město, tam třeba lidi oslavovali v hospodě nějaký narozeniny nebo svátek a veselili se tam. Němci je všechny sebrali a všechny popravili, že schvalovali atentát. To jste jistě slyšeli, že seznamy těch lidí popravených visely vždycky potom někde v těch obcích a strašně moc lidí na to doplatilo. On ten Heydrich se soustřeďoval hlavně na to, vypracoval takovou metodu – konečné řešení židovské otázky –, vlastně chtěli všechny ty Židy, kteří žili na území Německa, protektorátu, těch zemí, které obsadili, chtěli je úplně zlikvidovat. Také českou inteligenci, kterou oni nenáviděli, protože si byli vědomi toho, že ta inteligence může nejvíce proti nim postupovat a prostě organizovat nějaký akce Němcům nepřátelský. Takže ty inteligenty také rádi likvidovali. No, a pak teda existovalo stanné právo, za každou věc okamžitě byli lidi, za každou drobnost, zatčení a eventuálně i popravený. To je ta doba, kdy potom došlo k tomu vyvraždění v Lidicích, a to byla opravdu nejhorší doba. Ta válka byla strašná, ta doba kolem tý heydrichiády byla snad ze všeho nejhorší.“

  • „A to Jaro samozřejmě jsme velice uvítali. Ale když jsem viděla prvně v Rudém právu Dubčeka, tak ten jeho měkkej obličej, on měl takovou vlnu z těch vlasů, a tak se hezky příjemně tvářil. No, to byl úplně jinej obličej než ty Gottwald a Zápotocký a Novotný. Takovej opravdu jako příjemnej. Tak jsem si řekla: ‚Tenhle člověk to nedokáže. Je příliš měkkej.‘ A to pražský jaro, který už bylo teda v chodu, už se ukazovalo, jakože tady nastane taková reformní vlna. ‚On to neuvládne.‘ Taky to neuvládl. Lidi ho měli strašně rádi. Dubčeka měli strašně rádi. Měl se chovat prostě, podle mýho názoru trochu ostřejc, tak prostě. Samozřejmě, že jsme tomu Jaru strašně fandili, vždyť to bylo v našem ohromném zájmu, aby se to tady zlepšilo, aby prostě jsme nebyli takový ti občani druhý kategorie, který prostě neměli žádný možnosti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZŠ Petřiny sever, 07.11.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidi slavili narozeniny, přišli Němci a všechny je popravili

Anna Blažíčková_dobova.jpg (historic)
Anna Blažíčková
zdroj: v rámci projektu PNS

Anna Blažíčková, za svobodna Petráčková, se narodila 24. dubna 1933 ve Vodňanech, v rodině obchodníka s látkami. Většinu svého mládí prožila v Bechyni. Po gymnáziu studovala pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, později přestoupila a dokončila FF UK v Praze, obor Český jazyka a ruština. Manželem jí byl literární vědec Přemysl Blažíček. Válku prožila v Bechyni a komunismus převážně v Praze. V letech 1958–1964 vyučovala na středních školách ve Voticích, Vlašimi a v Praze. Později se však věnovala převážně psaní knih a literární vědě. V dětství zažila několikrát strach z Němců, zejména o otce, o kterého se opakovaně zajímalo gestapo. Během komunismu nebyli kádrově solidní rodina, manžela chtěli několikrát vyhodit z ČSAV, kde působil (vzhledem ke své invaliditě – postižené ruce – však propuštěn nebyl), a normalizaci prožili v chudobě. Věnovala se literární vědě a napsala knihy pro děti i dospělé: Čekání v zástupu, Směr Červený Újezd, Kdo nesází, nevyhraje, Zvířecí pohádky, Neomluvené hodiny, Psí víno, Teď něco ze života. Působila v Akademii věd, v Památníku národního písemnictví a podílela se na heslech v Lexikonu české literatury.