„Čekám na ten den, kdy Pán mi řekne: 'Pojď...‘“
S. Edigna Terezie Bílková se narodila v roce 1916. Do kongregace sv. Karla Boromejského vstoupila jako novicka v roce 1938. Válku prožila v Českých Budějovicích, kde působila jako ošetřovatelka. Zvláště během spojeneckého bombardování Č. Budějovic zde zakusila tvrdou zkušenost při nepřetržité službě. Po válce složila věčné sliby a stala se trvale řádovou sestrou. Po roce 1948 fungovala kongregace, přestože za ztížených podmínek, nadále a teprve v roce 1950, kdy se úspěšně podařilo zlikvidovat mužské řeholní řády, se komunisté zaměřili i na ženské řehole. Zejména díky nedostatku pomocného zdravotnického personálu z řad civilních zaměstnanců se ovšem likvidace pražského boromejského domu protáhla až do roku 1952 (jako ženský řád ovšem kongregace jako taková zrušena nebyla). Záminkou byla údajná potřeba dělnických sil v textilním průmyslu. Pověst kongregace byla také znevažována kvůli procesu se generální představenou, s jejímž vědomím byli v řádovém domě ukrýváni katoličtí kněží, vystavení jinak perzekuci. Sestra Edigna byla jednou ze zasvěcených do tohoto ukrývání a stalo se jí to také osudným. Po zrušení řádového „mateřince“ v Praze pod Petřínem se přestěhovala s jinými sestrami do Prachatic, kde se ukrýval již delší dobu jiný kněz, pater Rudolf Remigius Janča. O málo později zde byl nešťastnou náhodou dopaden a zatčen. O měsíc později ho následovaly i jiné sestry, Edigna mezi nimi. Prodělala 9měsíční samovazbu v Českých Budějovicích, kde kvůli těžkému onemocnění málem přišla o život. Byla odsouzena 16. září 1953, v procesu Jarolímek a spol., k šesti letům odnětí svobody. Věznici v Pardubicích opustila po roce (vazba byla započítána do výkonu trestu), kdy jí byl trest v obnoveném řízení snížen. Dlouhá léta po opuštění kriminálu žila sestra Edigna v Určicích u Prostějova, kde pečovala znovu jako řádová sestra o staré lidi. Dnes dvaadevadesátiletá sestra Edigna Terezia Bílková žije v boromejském domově v Praze-Řepích.
