Josef Wolf

* 1939

  • “Útěk... Pokud budete chtít utíkat, řeknete třeba: ,Já se jdu ještě podívat do nějakého oddělení, jdu koupit nějakou hračku.’ A šel jsem do oddělení hraček, jako že něco koupím Petrovi. Východem ven, valil jsem k autu. Tam jsem si vzal tu kabelu a utekl jsem. Byl jsem v Trelleborgu, ve Švédsku, za tři hodiny měla jet loď do východního Německa a za čtyři hodiny měla jet loď do západního Německa, do Travemünde. Já jsem řekl: ,Aha, musím do Travemünde.’ Tak jsem si šel koupit lístek. Byl jsem rád, že mi zůstaly nějaké peníze, že jsem to neutratil všechno. Řekl jsem si, musím se někde schovat, protože už ty kluky nemůžu vidět. Nesnesl bych to, vím, že by mě přemlouvali a nakonec by mě třeba i zlomili. Tam byly dvě budovy v tom přístavu, jedna, menší, do východního Německa, druhá do západního. Tak jsem tam šel a tu tašku jsem si schoval do takového boxu. A že tam budu sedět. Říkal jsem si, je to hotový. Jenže budova byla zavřená , já jsem se tam dostal omylem a mě z té budovy vyhodili, že se bude uklízet. Takže mě vyhodili ven, že se budova otevře až hodinu před odjezdem. Já jsem neměl tašku, neměl jsem nic, jenom pas. A zase jsem byl v přístavu. A za chvíli se měli kluci vracet k autu, protože ta jejich loď měla jet dřív. Tam bylo všude široko daleko vidět. Tak jsem se zorganizoval, říkal jsem si, musím na stranu a pak vlítnu do města a ve městě - ten Trelleborg je velice hezké městečko, bývalé rybářské město, všechny ulice do pravého úhlu. Západ-východ nebo jih-sever. A já se někde musím schovat, aby mě nenašli, říkal jsem si. Pořád jsem sledoval čas, oni měli nájezd na tu loď v určitý čas. Tak jsem - první bylo, říkal jsem si, že se někde schovám. Nešlo se schovat. Napadlo mě, že půjdu k holiči. Někde jsem tam našel holiče. To už ale kluci - potom jsem si zpětně zjistil, když jsme o tom po letech mluvili - mě začali hledat a zjišťovat, co se se mnou stalo. Nemohli pochopit, že já, Pepek… Mysleli, že se mi něco stalo, že mě někdo přepadl. Že mě musejí najít a pomoci mi. A já jsem pomoc nepotřeboval, to ale oni nevěděli. Tak jsem šel k holiči, říkal jsem si, třeba odjedou beze mě. Sedím u holiče a najednou v tom zrcadle vidím ven, přes tu výlohu, jak bažanti jdou po chodníku. Říkám si, ježišmarja, oni mě asi hledají. A opravdu, oni mě hledali, chodili po těch hlavních třídách a dívali se do každého obchodu. Já jsem seděl s bílou plachtou kolem krku, do holičství je nenapadlo se podívat. Prošli, a říkal jsem si - oni mě hledají. A potřeboval jsem zabít ještě asi hodinu a půl. Na druhé straně bylo kino. Napadlo mě, že od holiče půjdu do kina. Vlítl jsem do kina a koupil jsem si lístek. Dozadu, tam byla tma, tam se hrálo nepřetržitě. Oni mě hledali i v tom kině, jsem se od nich pak dozvěděl. Ale jak mě znali, říkali si, že tolik peněz bych za lístek nedal. Tam bylo všechno sprostě drahé. Film skončil a zas nás vyhnali ven, tím východem zase na tu hlavní ulici, po které oni furt chodili! Hledali. Franta jim přikázal, že se mají dívat i do domů a do dvorků, jestli někde nejsem.”

  • „Já jsem zarputile odmítal vstoupit do strany, což se mi neustále nabízelo, očekávalo se to ode mě. Já jsem to oddaloval a neustále jsem se blížil k rozhodnutí, kdy to budu muset v zájmu rodiny udělat, abych zabezpečil rodinu, jak to dělala spousta lidí. Udělali to, ovšem vzali na sebe určitou odpovědnost, když vstoupili do strany, za to, co se provádí. Dobře, mohli dostat lepší zaměstnání, mohlo dítě třeba studovat, ale členství ve straně vedlo taky k odpovědnosti za veškerou další činnost, kterou režim prováděl. Tak mně to tenkrát připadalo. Já jsem to oddaloval. Měli jsme všechny možnosti po těch cestách kráčet, ale já nechtěl. Bylo to pro mě v té době neřešitelné.“

  • „V Bulharsku jsme potkali na místním korzu v nějakém městě lidi v dukláckých dresech. Tak jsem zjistil, že nějaký rok předtím tam byli Dukláci a prodali úplně všechno, od dresů až po zubní kartáčky, protože tam nebylo nic. Ovšem otázka je vědět, co za to koupit, abyste tu věc mohli eventuálně zase prodat a mít kapitál na nakoupení těch drahocenných součástek. Taková jedna galuska stála dvě stě tři sta korun českých. A ta vám vybuchne a je pryč. A bez lehké galusky jsem se nemohl dát do souboje se stejným soupeřem, protože pokud měl lepší vybavení, tak výkonnostně jsme byli stejně, ale technika rozhodla, že ujel nebo mě porazil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.08.2016

    (audio)
    délka: 02:21:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 04.08.2017

    (audio)
    délka: 02:05:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtěl jsem, aby syn musel jako voják sloužit socialistické zemi

Portrét z 50. let, Brno
Portrét z 50. let, Brno
zdroj: archiv pamětníka

Josef Wolf se narodil 11. ledna 1939 v Brně. Dětství prožil s rodiči v Dobrušce, kde byl na konci války svědkem vyhánění Němců. Poté se s rodiči vrátil do Brna. Jeho otec byl úspěšný krejčí, avšak když komunisté v roce 1948 převzali moc v zemi, o živnost přišel a pracoval v uranových dolech. Josef se vyučil strojním obráběčem. V roce 1953 se začal věnovat cyklistice. Byl úspěšný, v roce 1960 reprezentoval Československo na olympiádě v Římě. Aby se mohl cyklistice věnovat na nejvyšší úrovni, stal se členem armádního klubu Dukla a pak vojákem z povolání. Služba v armádě socialistické země se však neslučovala s jeho nesouhlasem s komunistickými myšlenkami. Opakovaně odmítal nabídky na vstup do KSČ a dostával se do konfliktů s velitelem. V roce 1966 se za dramatických okolností těsně před návratem cyklistické výpravy ze Švédska odhodlal k emigraci. V malém přístavním městě Trelleborg několik hodin prchal před členy výpravy, kteří se ho před odplutím trajektu snažili usilovně najít. Manželka se synem jela ke své tetě do Západního Berlína, on ve stejnou dobu na závody do Švédska. Společně se poté setkali v uprchlickém táboře v Německu. Dostali status uprchlíka a usadili se ve Švédsku. Josef Wolf reprezentoval Švédsko v cyklistice. Doplnil si vzdělání a učil technické předměty. Později pracoval v organizaci, která pomáhá uprchlíkům.