nadporučík Stanislav Lukš

„Jezdil jsem po Bologni a hledal všelijaký obchody. Bylo jich tam dost. Ukázal jsem jim vždycky ty lístky - všelijaký a oni si z těch potravinovejch lístků vzali ty, na který mi mohli dát potraviny. Umělej med, umělý já nevím co. Všechno umělý, více méně. Chleba, ,páne‘ a takový věci. Takže, když jsem obešel tolik obchodů, že mi žádný lístky nezbyly a peníze taky ne, dokonce jsem měl asi dvě nebo tři liry a musel jsem je ze svýho doplatit. To ale nic nebylo. Tak jsem měl plnej batoh toho. S tím plným batohem, který jsem si pracně naložil na záda, jsem sedl na kolo a jel zpátky do školy Tavernele. Když jsem tam přijel a Bortl, starej Bortl, to je velitel stráže, mě viděl, jak přicházím, že se prohýbám pod tím batohem a vyklápím na stůl jídlo, když tomu můžu říct jídlo, byly to samý uměliny jako ve válce, tak mu, ne že by plakal, ale tekly mu slzy. Proč plakal? Asi protože devatenáctiletej kluk, benjamínek, se vlastně postaral o deset chlapů, třicet pět až čtyřicet let, který tam na něco čekali a nevěděli na co.“

„Když jsme viděli, že to jsou naši vojáci a že se kouří z polní kuchyně, tak všichni měli radost, vyskočili ven. Jim v ústrety. Polní kuchyně samozřejmě zastavila. Jídlo měli hotový, protože zabili někde prase, což dělali. Koupili prase, zabili ho a měli zabijačku pro celou rotu. Všem dali, mně taky, do těch šálků nějaký rizoto, nebo co, a polívku a maso z toho. Ten ovar, nebo co. A všem těm chlapům bylo zle. Protože byli hladoví a nasytili se toho silnýho jídla a bylo jim zle. Náš doktor je léčil, asi tejden, než je dostal zase k sobě. Aby mohli zase normálně jíst. Ten tejden žili o suchých houskách a čaji, aby neumřeli. Vydrželi to. A bylo to dobrý.“

„Tak jsem se mu hlásil německy. Ukazoval jsem mu legitimaci. On mávl rukou a zavolal velitele. Velitel stráže přišel. Tomu jsem se hlásil pořádně. Ukázal jsem mu legitimaci. On, aniž by slovo promluvil nebo něco, tak mě chytnul: ,A pojď se mnou.‘ Šli jsme někam do prvního poschodí. On zaklepal na dveře. Ozvalo se: ,Weiter.‘ Ale on už byl pryč. On už odešel. No tak dobře, když se ozvalo ,Weiter,‘ tak jsem šel dál. Měl jsem čepici na hlavě. Zasalutoval jsem a on mě vyhnal – ,Raus!‘, abych vypálil ven, že takhle se nechodí. A já povídám: ,Ty blbče, vždyť jste se učili, když někam jdete, tak máte sundat čepici, zvednout ruku a říct Heil Hitler a já nevím co…‘ Tak jsem si to teprve uvědomil. Poslušně jsem se vrátil. Znova jsem zaklepal. Znovu se ozvalo, rázně, ,Weiter!‘ Tak jsem tam přišel. K jeho spokojenosti ruku nahoře. ,Heil Hitler!‘ Ptal se, co chci. Tak jsem mu to řekl. Německy. Tak, jak jsem uměl. Ukázal jsem mu legitimaci, která byla psána česko – německy. Když si mohl přečíst, kdo jsem, že jsem Schütze von Regirungstrupe – vojín od vládního vojska – Protektorat Böhmen und Mähren. Tak přesto, že to bylo daleko v Itálii, tak musel mít přehled, co se děje všude, kde jsou jeho vojska. Řekl mi, abych šel s ním. Ptal se mě, kolik nás je. Tak jsem mu to všechno řekl, že nás je deset a jeden velitel. Takže jedenáct. On mi dal na jedenáct dní lístky, ale my bysme zasluhovali víc jak na jedenáct dní. Ale on nám to dal takhle, tak jsem mlčel.“

„Přijeli jsme do Plzně. Všech dvanáct praporů, ale už to nebyly celý prapory. Něco už bylo třeba někde oddělený, nebo prostě… Tak jsme byli v jednom takovým prostoru, kterej byl ohraničenej. Nesměli jsme ven, dokud jsme byli v evidenci toho vládního vojska, protože pořád s námi něco měli. Pořád jsme něco museli buď dopisovat, a nebo podpisovat. A já nevím co. Pak jsme dostávali dovolenou. Já jsem pak z toho soustředění plzeňskýho, říkejme tomu soustředění, tam bylo soustředěno všech těch dvanáct praporů. Tak jsme dostávali ty dovolený a odebírali jsme se každej k tomu svýmu pluku, kterej byl určenej. Jak víte, mně byl určenej pětatřicátej pěší pluk v Domažlicích. Folinia se jmenoval ten pluk, protože to byl pluk založený ve městě Folinio v Itálii. Takže odtud jsem jel napřed domů a pak jsem narukoval, vlastně jako civilista by se dalo říct, k tomu pětatřicátýmu pluku.“