Jaroslava Mrázová

* 1935

  • „Maminka byla velice konzervativní. Bydleli jsme na Dvořisku, kde jsme měli ještě statek. Ona se starala o nás i o ten statek. Jelikož tatínek jezdíval často služebně mimo Choceň, tak byla jako zástupkyně neboli prokuristka. Tak měla na krku jednak statek, jednak nás. Takže ta situace proti dřív, kdy bydleli na Lhotách, tak to byl velký rozdíl proti tomu, když jsme byli na Dvořisku, což je skoro čtyři kilometry od Chocně, a muselo se chodit pěšky, takže ta situace byla zásadně jiná. Takže maminka měla samozřejmě ještě další povinnosti, jako v sociální sféře, kvůli školce. Potom byla v družstvu v mlékárně. Takže byla velice angažovaná. Pamatuju se, že skutečně nevěděla, co dělat dřív. Právě, jak bratr uváděl, že ráda pekla nebo co dělala v kuchyni, tak teď se do kuchyně vůbec nedostala, protože na to nebyl čas. Já jsem tak rodiče viděla jen večer po práci. To jsem chtěla upřesnit, že ta situace před válkou nebo tohle bylo sice také před válkou, jenže tamto byla léta třicátá, kdy byli moji sourozenci školou povinní v obecné škole a tohle zase bylo, když já jsem byla školou povinná, což bylo právě deset roků rozdíl, což se projevovalo na celém životním stylu nebo způsobu života.“

  • „Ta práce běžela v rámci válečných možností normálně, a to jak na Slovensku, tak i v Čechách, v Chocni. K tomu je těžko co říkat. Prosperovali, lidé byli zaměstnaní, byli velice rádi, že byli zaměstnaní. Pamatuji se, jak chodili hlavně za maminkou, aby ještě někoho vzali, a maminka si říkala, vždyť už to také nebylo možno nafukovat donekonečna, ale vždycky se přimluvila, takže maminku měli lidé velice rádi. Tedy za války, potom se to všechno změnilo. Potom přišel ten rok pětačtyřicet a všechno se to změnilo. Takže v tom pětačtyřicátém roce tatínek nejdřív… oslavoval se konec války, ale už šestnáctého května ho přišli zavřít. Přišli ho zavřít, a to takovým velice potupným způsobem: přišli do fabriky, vzali mu kšandy, protože tehdy se nosily kšandy, vzali mu tkaničky z bot, a vedli ho přes město jako zločince, takže lidi říkali, že když to viděli, tak prostě brečeli na ulicích. Potom byl tatínek zavřený. Potom tam byla daná národní správa na tu továrnu. A to se pamatuji, to jsem byla malá holka a bydleli jsme na Dvořisku, já jsem chodila okolo té fabriky do školy, tak já jsem chodila pěšky, což bylo tenkrát rozumné, že jsme všechny děti chodily pěšky do školy, přestože to bylo skoro čtyři kilometry, takže jsme chodily ráno do školy, zpátky ze školy, to jsme měly velice rády. Na té fabrice byla veliká cedule: ‚Všem členům rodiny Mrázovy přístup zakázán‘. Já jsem se tam stavovala, protože tam měli pro mne ve vrátnici třeba housku, takové blbosti, prostě jsem se tam stavovala. Takže tatínek byl zavřený nejdřív v Chocni, potom ve Vysokém Mýtě. Pak se vrátila sestra z Anglie a tatínka nějak z toho vězení… což bylo úplně taková historie, protože tam byla taková stará věž, a dokonce tam tatínka zavřeli a sestra ho potom dostala ven, protože se tam taky vrátili nějací její bývalí spolužáci, nevím, asi z ruské fronty nebo nějakým takovým způsobem, a tak tatínek byl zpátky na Dvořisku a musel se denně chodit hlásit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětnice, 25.09.2017

    (audio)
    délka: 02:00:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V těžkých chvílích života mne posilovala vzpomínka na rodiče

Foto z vysokoškolského indexu
Foto z vysokoškolského indexu
zdroj: Archív pamětnice

Jaroslava Mrázová se narodila 14. března 1935 v Chocni jako třetí dítě význačného českého podnikatele. Jaroslav Mráz vyráběl hlavně chladírenskou techniku, ale brzy si rozšířil působení i o letectví. Výsledkem byla firma „Ing. Pavel Beneš a Ing. Jaroslav Mráz, továrna na letadla v Chocni“. Spojení se zdatným leteckým konstruktérem Benešem umožnilo otci Jaroslavovi, aby se přiřadil k nemnoha československým výrobcům letadel, mezi nimiž zaujímal význačné místo. S nastolením protektorátu byla firma nucena přejít na válečnou výrobu, opět leteckou. Naštěstí se nejednalo o bojové stroje, ale o celkem neškodná letadla, jako byly dvoumístné větroně Kranich či kurýrní letadla Storch. Lze říci, že továrna měla daleko větší význam pro Čechy než Němce, neboť poskytla živobytí mnoha lidem v oblasti a v kritických dobách také spásnou alternativu k hrozícímu totálnímu nasazení v Říši. Přestože Jaroslav Mráz nesl cejch „buržoazního vykořisťovatele“, podařilo se jeho nejmladší dceři Jaroslavě vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Získala titul ak. arch. a ve svém oboru pracovala do konce profesní kariéry.