Eva Dědková

* 1936

  • „Když jsme chodili na tu školu ještě normální, ne na pedagogickou, ale jako základní, základka se tomu říkalo. Tak ta parta děvčat, která se tam scházela, že jsme se znaly z kostela nebo z třídy, tak jsme měly na to náboženství katolický, rodiče nás tak vychovávali, tak byl blízko velký kostel. A to si představte, když bylo náboženství zakázané nebo byly takové ty sankce, už to začalo být sledované, tak jsme chodily tajně na faru. A dřív nás učil páter Honzírek (že si člověk pamatuje ty jména a nepamatuje si, co bylo včera) a ten nás vedl v náboženství ve škole a už jsme s ním byly domluvený, že třeba přijdeme jeden den v týdnu, já nevim, ten čas, to už si nepamatuju. Tak třeba těch čtyři pět děvčátek se nás tam sešlo u něho v kostele, kde měl vyhrazené věci, kam jsme mohly, a tam on nás vyučoval tomu náboženství. Pak jsme šly na přijímání. No, a pak jsme měly jít i k biřmování, a to jsem měla slíbené první hodinky. A to mně mělo být takových patnáct roků, protože jsem ještě nechodila na tu pedagogickou školu a moje teta zase jiná, můj tatínek byl ze čtyř sourozenců, mi slibovala hodinky: ‚Evo, když půjdeš k tomu biřmování, já budu tvoje kmotra,‘ to už rodiče domluvili, ‚dostaneš ode mě hodinky.‘ Jenže biřmování se nekonalo, protože to bylo opravdu zase na veřejnost velikou, tak já jsem hodinky nedostala. A víte, kdy jsem měla svoje první hodinky? Až mi bylo osmnáct, až mi je koupil ten můj nastávající manžel.“

  • „Tak si pamatuju, že moji rodiče byli smutnější a smutnější, maminka často plakávala, protože to už začínala doba náletů a narodil se tam ještě můj bratr. Ten byl o šest let mladší než já, takže s tím miminkem sice já jsem měla radost, ale ty rodiče ještě větší starosti. A vím, že když třeba byly nálety, tak se ozvaly sirény, houkání a maminka: ‚Honem, děti, musíme dolů do sklepa.‘ Ať to bylo odpoledne, dopoledne nebo v noci. Nejhorší to bylo v noci, protože nás oblékali třeba do punčocháčků, do tepláků, abychom byli připraveni eventuálně, kdyby se stalo bombardování, opustit ten dům a utíkat někde do bezpečí.“

  • „Tak si pamatuju, že na ty první prázdniny – to znamená, když nás Rusové osvobodili v květnu, tak potom v červenci se jelo na Moravu. Ale to byla jízda vlakem ne rychlíkovým, ale všelijak ty vagony řazené za sebe a pomalá jízda. A veliké dojmy byly z toho, jak celá trať Praha–Brno byla rozbombardovaná, že tam byly vidět krátery o průměru pěti deseti metrů podél té tratě, jak se za války střílelo a bombardovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ZS Jana Amose Komenského, Karlovy Vary, 18.04.2017

    (audio)
    délka: 58:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pro dítě byla válka takové pochmurné období

Eva Dědková se narodila v roce 1936 v Brně. Kvůli otcovu zaměstnání se ale zanedlouho museli přestěhovat do Prahy, kde tak strávila celou válku a zažívala nálety. Po smrti maminky se v roce 1948 vrátila zpátky do Brna, vychodila druhý stupeň základní školy a vystudovala střední pedagogickou školu. V roce 1956 se vdala a s manželem se odstěhovala do Karlových Varů. Manžel hrál v karlovarském orchestru na hoboj a anglický roh a ona kromě období, kdy byla na mateřské dovolené, celý život učila a pracovala s dětmi.