Květuše Tůmová

* 1950

  • „Nejvíc jsem toho prožila u babičky jako malá, to už se nevrátí. Babička nechtěla svítit elektřinou, šetřila. Tak rozsvěcela petrolejku, pořád ji měla připravenou. V zimě, když zatopila v kamínkách, to plameny šlehaly až na zeď. Nejčastěji jsem tam byla s Mirakem a s Ciparem. Povídala nám strašidelné historky, to jsme se báli. Ráda vyprávěla, že Romům se dobře žilo za Rakouska-Uherska. Myslím, že to byl František I. Říkala, že jí tenkrát dal peníze, groš/dukát, pro ni to byla veliká vzácnost, a tak si do něho vyvrtala dírku a nosila ten peníz na krku. Nevím, jestli ji s tím grošem pochovali, nebo kam se poděl, ale byla na to hrdá. Pokaždé když nám to vyprávěla, tak nám ukazovala, že ho skutečně má a stále ho nosí. Už ale nevím, jak to bylo, prý ji někde viděl, slezl z koně a dal jí ty peníze. Asi byla hezká za mlada. Babička neuměla psát, ale i přes to byla velmi inteligentní žena. Počítat uměla výborně. Hodně jí vadilo dělat tři křížky místo jména, a když jsme začali chodit do školy, museli jsme ji naučit alespoň se podepsat. ‚Já ty křížky pořád dělat nebudu.‘ Učili jsme ji to já s Mirakem, pořád dokola a zvládla to. Styděla se za to, že neumí psát.“

  • „Máma říkala, že její táta musel krumpáčem rozbourat dům. Slzy mu tekly, všichni brečeli. Stěhovali se pod Hinešku. Do Čech by asi nikdy nepřijeli, kdyby se nemuseli vzdát svých domovů. Kvůli tomu pak přijeli, aby získali byty a práci. Máma se tam už nikdy nevrátila, vzpomínala na to, jak její táta ničí dům a brečí. Já jsem tam byla jen jednou, takže vím, kde bydleli, ale pod Hinešku jsem se nešla podívat, protože nebyl nikdo, kdo by mi ukázal to místo, kam byli vyhnáni. Šli za lepším životem. Když přijeli po té druhé světové válce, děda nastoupil do kovohutí v Hrádku u Rokycan. Něco mu tam skočilo do oka a o to oko přišel. Moc si ho nepamatuju, v té době už byl hodně nemocný a v mých sedmi letech zemřel. Bála jsem se ho, protože na nás věčně křičel. Máma říkala, že v Rokycanech byli dobří lidé, nebyli namyšlení a vycházeli spolu dobře. My jsme se přestěhovali do té ulice, jak dnes stojí Kaufland. Ten dům dnes není. Celé té ulici se říkalo Na Práchovně. Všichni nás tam znali a nemůžu říct, rodičů si vážili. Pak už to tak nebylo. Město bylo malé a lidi tak nějak o sobě všichni věděli. Tady kolem dokola nic nebylo.“

  • „Jednou přišli do vesnice Němci. Sebrali všechny kromě starých a dětí. Nejdříve je hnali do Sabinova a tam je zavřeli do vězení. Bylo tam plno Romů i z jiných vesnic, hlava na hlavě. Maminka říkala, že se nemohla ani pohnout celou noc. Ráno bez jídla a pití je táhli na nádraží, nastrkali je do vagonů a jeli někam, docela dlouho. Neumím posoudit, kolik to bylo kilometrů, než přijeli do Plavče. Do tábora museli po svých ještě asi pět až sedm kilometrů. Ty životní podmínky v tom táboře, to byla hrůza. Zavření tam byli i Rusové, ale ti byli pořád mláceni a nedávali jim žádné jídlo. Když měli Romové nějaké jídlo, tak jim tajně dávali. Romové kopali zákopy. Byl tam jeden hrozný Němec, všichni se ho báli. Znásilňoval mladé holky, někdy i před zraky rodiny. Mámu chtěl taky, ale stačili ji před ním ukrýt do sena. Když přijel velitel těch Němců, tak Rom, který uměl trochu německy, se odvážil povědět, co se děje v tom táboře s dívkami. Stal se zázrak a Němec byl převelen. Potom to tam bylo trošku lepší, říkala máma, ale dlouho tam nezůstala. Byla tam asi tři měsíce a plánovala útěk. Občas mohla do vesnice, vyžebrat si nějaké jídlo, bylo tam pár domečků. Rodiče se dohodli, že až půjdou na zákopy, tak utečou. Boty neměli, a tak si nohy obalili slámou. Říkala, že šli jen v noci lesem. Já nemůžu pochopit, jak trefili domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    český rozhlas Plzeň, 27.02.2017

    (audio)
    délka: 01:47:28
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec nechtěl, abychom se stýkali s ostatními Romy

Květa Tomášová 1968
Květa Tomášová 1968
zdroj: archív Květy Tomášové

Květa Tůmová, za svobodna Tomášová, se narodila 15. května 1950 v Rokycanech do romské rodiny. Její rodiče pocházeli ze Slovenska. Měla celkem pět sourozenců, avšak tři zemřeli v útlém věku. Otec Štefan Tomáš za války dezertoval k partyzánům po vzoru nevlastního bratra své ženy. Společně se Svobodovou armádou přišel až do Prahy. Zůstal zde až do ukončení povinné vojenské služby. Na podzim roku 1945 se rodina Tomášových přestěhovala za prací do Čech do města Rokycany. V roce 1965 Květa ukončila základní školu. Studovat nemohla, otec si to nepřál, a proto musela nastoupit do zaměstnání v Kovohutích (dříve Patronka) jako dělnice. Ve stejném roce její strýc Andrej Giňa založil hudební skupinu Sextet, ve které tři roky zpívala s bratrancem Miroslavem Giňou. Byla dvakrát vdaná. V roce 1968 se jí narodil syn a později ještě tři dcery. Má osm vnuček a pět pravnoučat. Během let vykonávala několik profesí. Pracovala jako prodavačka v samoobsluze, vedoucí benzinky, uklízečka a terénní sociální pracovnice. Nejraději vzpomíná na velice náročnou práci „vozové“ na dráze v Rokycanech v letech 1978–1986. Od roku 2008 je v důchodu, přesto stále pracuje. V současné době se věnuje tvorbě rodinného rodokmenu. Od roku 2017 je aktivní členkou romského ženského spolku Manushe. Angažuje se v pořádání akcí pro děti, spolupracuje se spisovatelkou Ilonou Ferkovou.