Vedunka Stehlíková Režná

* 1927

  • „Já vám tedy řeknu, to nepřeji nikomu. Když jste na samotce, nevíte, kde máte tátu, nevíte, kde máte mámu, nevíte, co s vámi bude, nevíte nic. Opravdu jsem mlátila hlavou o zeď. V té samotce mi dávali kukuřičné placky a nějakou špinavou vodu coby polévku. To jsem všechno vyhazovala do záchodu, takže jsem strašně zhubla. V té cele jsem neměla nic než jen ten záchod a ten jsem ucpala. Tak mě museli z té cely přestěhovat do druhé cely, zase na samotku. To bylo něco příšerného. Víte, nejhorší je, že se nebojíte o sebe, bojíte se o své blízké, nevíte, kde je kdo, nevíte, co se děje, nevíte, co je s mámou, co je s tátou, to bylo hrozné. Asi po dvou dalších dnech si řekli, že to není únosné, aby mě drželi dále na samotce, tak mě hodili mezi ženské. Bylo nás tam asi šest a tam jsem byla téměř týden. Děvčata dostávala od rodiny nějaké potraviny nebo balíčky, já samozřejmě nic. Naši Češi se samozřejmě stáhli, ani nevěděli, co s námi je, jen tušili, že jsme zavřené, ale co...“

  • „Takže jsme to přežily a druhé ráno přestalo to střílení i s tím výbuchem, jak jsem spadla z toho otomanu, prostě ráno, asi bylo šest hodin nebo kolik, ticho. Dovedete si představit, že jste na frontě a najednou ticho? Já vám tedy řeknu, že si pamatuju, že to ticho bylo snad daleko horší, než když jsem slyšela to střílení. Prostě najednou úplné ticho. Tak já, sedmnáct let, jsem se sebrala a šla jsem ven. Maminka tedy úpěla, doma pod námi byli starší lidé, Srbové, to byl vlastně jejich barák. Já jsem seběhla po schodech, pamatuju se, že my jsme měli takovou předzahrádku před barákem, asi čtyři schůdky nebo kolik. Já jsem vyběhla ven a teď koukám, nikde nikdo, všechno zavřené, to víte, všude se střílelo, tak všichni byli někde ve sklepě nebo prostě zabarikádovaní v bytech. Já jsem vyběhla ven, a jak se pamatuju, vedle nás bylo takové učiliště nebo nějaká organizace, tam byl trochu za rohem vchod. Tam byly takové čtyři schůdky, po kterých se šlo dovnitř. A já jsem vyběhla ven, nikde nikdo. Najednou koukám, na těch schůdkách sedělo děvče, partyzánka, tady bomba, tady bomba nebo co, prostě munice nebo co a pušku přes rameno a seděla tam. Oni, jak osvobozovali to Sarajevo, tak nechávali takové strážce, kudy prošli, čili já jsem věděla, že partyzáni naší ulici prošli, aniž bychom to věděli. Ale to je právě to, že je tam vedli naši studenti. Takže nestříleli po nás, po našem baráku, že šli najisto, věděli, kde se ti Němci nebo ustaši schovávají. Také jsem se potom dozvěděla, nevím, jestli to je pravda, ale počítám, že asi ano, že celý ten gestapácký štáb, který ujížděl ze Sarajeva, když viděli, že je to prohrané, tak ten vlak prý byl vyhozen do vzduchu. Takže všichni ti, co mě tam zpovídali… Asi to je pravda. Oni opravdu věděli, že je zle, tak ujížděli. A partyzáni ty vlaky vyhazovali do luftu, když viděli, že tam utíkají ustaši a Němci. Takže ti, co mě vyslýchali, asi nakonec přišli o život."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětnice, 06.06.2017

    (audio)
    délka: 03:00:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu 20. století ve vzpomínkách české menšiny v Srbsku
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otcův odkaz mne provázel životem

Dobový portrét pamětnice
Dobový portrét pamětnice
zdroj: Archív pamětnice

Vědunka Režná se narodila v chorvatském Záhřebu 22. dubna 1927. Její otec Vojtěch Režný byl v roce 1912 vyslán jako učitel dětí rakouských námořníků do Rijeky. Tam se oženil s vídeňskou Češkou, která se stala matkou jeho dcery Vědunky. Pro neshody se slovenskými krajany se rodina přestěhovala do Sarajeva. Otec byl vedle svého oficiálního zaměstnání ve školství také velmi aktivním novinářem a kromě toho se intenzivně angažoval v podpoře českých krajanů. Když vypukla v roce 1939 druhá světová válka, psal v novinách proti nacistům. Po přepadení Jugoslávie v roce 1941 začal za podpory partyzánů vykonávat zpravodajskou činnost pro Spojence. Na jaře 1944 byl zatčen, uvězněn a v únoru 1945 zahynul v Dachau, což ovšem jeho rodina tehdy nevěděla. V lednu 1945 byly matka a Věda také zatčeny gestapem. Mladá Vědunka byla zprvu držena na samotce, což byl pro ni hrůzný zážitek. Po dalším věznění ve společné cele s cizími ženami byly nakonec ona i její matka propuštěny. Krátce poté zažily osvobození Sarajeva. Matka samozřejmě ve strašném poválečném zmatku začala hned pátrat po svém muži. Nakonec se nechala přesvědčit, že jediný možný způsob, jak se o jeho osudu něco dovědět, je pátrat po něm z Čech. Prvním repatriačním transportem odjely matka s dcerou do Československa. Za dramatických okolností nakonec získaly velmi skromné ubytování a teprve po čase se setkaly s přítelem z české komunity v Jugoslávii, který jim sdělil smutnou zprávu o smrti otce rodiny. Vědunka získala práci účetní, kterážto profese jí vydržela až do konce pracovní kariéry. Šťastně se vdala, díky manželově zaměstnání měla možnost vracet se do milované Jugoslávie.